05.06.2012 Systém právní pomoci v ČR, oběti trestných činů, mediace - a legislativa

Neautorizováno

Záznam z odbornékonference ÚPV Senátu

ze dne 5. 6. 2012

„Systém právní pomoci v ČR, oběti trestných činů, mediace - a legislativa. “

Předsedající:Dobrý den, sešli jsme se tady k obdobnému tématu, které jsme zde probírali loňský rok, a to konkrétně systému právní pomoci v ČR. Dnes, když se podíváme na název - Systém právní pomoci v ČR, oběti trestných činů, mediace a legislativa, tak už sám název naznačuje, že dnešek se bude věnovat především konkrétním legislativám, které jsou v různém stadiu rozpracování, na legislativní radě vlády či v přípravném řízení, nicméně se také podíváme na normu, o které jsme se tady bavili už minulý rok. Když jsem zahajovala zhruba před rokem odbornou konferenci týkající se bezplatné právní pomoci, tak jsem přiznala, že se v ní moc nepřiznám, a to přesto, že jsem se v rámci přípravy na danou konferenci snažila nastudovat, co bylo možné, ale musela jsem uznat, že abych zjistila během té přípravy, na co má takový člověk právo a kde se ho domůže, tak to se mi úplně nepovedlo. Asi jsem studovala krátce, nicméně kolik času mají skutečně lidé, kteří potřebují právní pomoc a ještě nemají dostatečné prostředky na to, aby prostudovávali, na co tedy to právo mají.

Nicméně dnešek navazuje na tuto konferenci a já se tedy teď už tak trošku do pléna zeptám, co se za ten rok, který uplynul, změnilo, kam jsme se dostali a jak je na tom třeba právě i ona legislativa týkající se bezplatné právní pomoci. Konec konců vedle mě sedí i přímo pan ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který nám jistě naznačí, co se děje a jak to vypadá do budoucna, nicméně to trochu předbíhám. Jen naznačím, na začátku se budeme bavit o tom, jaký je skutečně systém právní pomoci v ČR, a ve druhé části po krátké pauze na občerstvení a osvěžení hlavy se budeme bavit právě o konkrétních normách týkajících se obětí trestné činnosti a mediace.

Teď už ale, abych nezabírala místo a čas, kterého je tady skutečně málo, tak poprosím o tradiční zahájení pořadatele, předsedu ústavně-právního výboru Senátu ČR pana doktora Miroslava Antla.

Senátor Miroslav Antl: Děkuji. Vážené dámy, vážení pánové, vážený pane ministře, vážený pane náměstku, vážené bývalé kolegyně, kolegové, státní zástupci, resp. jak se dívám, tak šéfové státních zastupitelství. Dovolte mi, abych zahájil tuto naši konferenci, kterou pořádá ústavně-právní výbor Senátu PČR zajisté i proto, že se týká legislativou, kterou se zabývá i Senát PČR v takové té fázi druhé, to znamená, já jí říkám opravné, čistící, případně zamítavé, je-li v rozporu s ústavou.

Ti z vás, kteří tady byli před rokem, víte, že jsme se bavili o zajištění právní pomoci v ČR v současnosti, tedy v současnosti před rokem, to znamená v tuto chvíli v minulosti a vyhlídkami. Pokud se díváte na náplň konference, tak ta je zřejmá, k té se nebudu vyjadřovat i proto, že jsem slíbil panu ministrovi, že mu přenechám část svého času. Pokud jde o zákon o zajištění právní pomoci, tak vlastně s námi spolupořádá tuto konferenci Asociace občanských poraden, tak jako vloni, která vlastně se snaží pomoci občanům alespoň - my senátoři to víme ze svých regionů, kdy občané nevědí, na koho se obrátit, a mnohdy ani netuší, že je možno se obrátit ve svém v uvozovkách okresním městě na konkrétní občanskou poradnu, kde se jim dostane kvalifikované právní pomoci. Myslím si, že už to vešlo do povědomí občanů a je to dobře, takže této asociaci určitě patří díky. Jinak si můžeme všimnout, že se pomocí zabývají různé neziskové, resp. nestátní organizace, ale také podíváte-li se na webové stránky České advokátní komory, tak vlastně tam zjistíte, že také existuje způsob bezplatného právního poradenství.

Ze svého regionu vím, že občané si zvykli, a vím to i od pana ombudsmana, tedy veřejného ochránce práv, že občané si zvykli se obracet i na něj o právní radu, protože vědí, že je to bezplatná právní rada a někdy se mylně domnívají, že ombudsman má takové možnosti, jako třeba podat ústavní stížnost apod., ale určitě ombudsman je velmi aktivní, a to jak v osobě minulého ombudsmana pana doktora Motejla, tak i současného ombudsmana, bývalého soudce Ústavního soudu doktora Pavla Varvařovského.

Bude tady řeč o komplexním zákonu o obětech trestných činů. Ten byl schválen vládou a teď je projednáván v Poslanecké sněmovně. Díval jsem se na webové stránky Poslanecké sněmovny, protože alespoň senátorky a senátoři ústavně-právního výboru Senátu PČR musí sledovat zákony už od doby, kdy přijdou do dolní komory českého parlamentu, aby byli připraveni, protože máme na legislativní proces 30 dnů a mnohdy skutečně se nahrne více předpisů, a když přijde předpis typu rekodifikace občanského zákoníku anebo jiných kodexů, tak skutečně času je málo. Takže víme, že jednání v ústavně právním výboru sousedském, tedy dolní komory, je přerušeno, bylo přerušeno 23. května. My jsme netrpěliví, čekáme na tento zákon, stejně tak jako čekáme na zákon o zajištění právní pomoci, ale protože jsem byl na tiskové konferenci s panem ministrem spravedlnosti doktorem Pospíšilem, tak vím, že on se k tomuto vyjádří. Jinak já samozřejmě vždycky trošku zašpičkuji: zrovna tak netrpělivě čekáme i na zákon o státním zastupitelství. Tolik tedy na adresu státních zástupců.

Pokud jde o zákon o mediaci, my jsme skutečně tady v Senátu, a já jsem v úvodu říkal, že je to i naše povinnost, se ho snažili očistit od legislativních nedostatků. To se nám povedlo, a dokonce jsme vypustili některé paragrafy k poznámkám a připomínkám Soudcovské unie. A je tady přítomen pan ministr i jeho pan náměstek František Korbel. Já jsem jim poděkoval před tři čtvrtě hodinou v rámci tiskovky s tím, že oni skutečně pak v dolní komoře českého parlamentu projevili souhlas s těmito našimi změnami a ten zákon byl přijat v pozměněném znění, ale je třeba říci, že to znění se podobalo velmi tomu, co oni předkládali, tedy za vládu ČR a pouze v dolní komoře českého parlamentu došlo ke změnám.

Takže nebudu pokračovat dál v tuto chvíli. Jsem velmi rád, že se tady sešla kvalifikovaná odborná veřejnost jak ze strany přednášejících, ale i ze strany auditoria, to znamená posluchačů, a věřím, že v diskusi projevíte svůj názor. Jde o to, že dva zákony, o kterých tady bude řeč, ještě nejsou definitivně schváleny a my vždycky vítáme jakékoliv kvalifikované připomínky. Takže v tuto chvíli i za ústavně-právní výboru Senátu PČR opět říkám, jsme připraveni vyjít vám vstříc a neváhejte, pošlete nám případné své legislativní připomínky, tak jak to udělala Soudcovská unie a udělala to velmi správně, protože v rámci zákona o mediaci se to vyplatilo.

Ciťte se tady v pohodě, hlavně přežijte ve zdraví, poslouchejte a zapojte se aktivně do diskuse a těším se i na další setkání s vámi. Děkuji za pozornost. Pane ministře, prosím.

Předsedající: Tak já už nemusím ani uvádět. Děkuji panu předsedovi za úvodní slovo a také za předání slova panu ministrovi. Skutečně už jsme na tiskové konferenci mohli slyšet nějaké informace, které se dozvíme i tady teď právě třeba o tom, kde to vázne.

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, mně je ctí, že vás znovu od tohoto odborného setkání mohu takto pozdravit. Já si zde nekladu za cíl mít komplexní příspěvek za exekutivu, za Ministerstvo spravedlnosti, to bude mít můj náměstek pro legislativu pan doktor Korbel. Chtěl jsem vás jenom tímto pozdravit a upozornit na některé věci, které považuji ze svého pohledu za důležité, a tím tak trošku předznamenat i určité okruhy, které bych velmi uvítal, kdyby třeba následně, předpokládám v rozsáhlé diskusi, byly debatovány. Myslím si, že cíl tohoto setkání nemá být pouze o tom, že vám zde někdo něco přednáší, ale naopak cílem má být nasát vaše postřehy, poznatky z praxe tak, aby legislativa, která se nyní dokončuje, zvláště dva zákony, které již byly zmíněny panem předsedou a já je za chvilinku také ještě zmíním, třeba ještě nabyly trošku jiné podoby.

Ale dovolte mi na úvod několik postřehů a poznámek a jaksi i repliku na to, co říkala paní moderátorka, co se za poslední rok změnilo od doby, kdy se podobné téma na půdě Senátu PČR řešilo. Za prvé, jak víte a bylo to také zmíněno, byl přijat samostatný zákon, který upravuje otázku mediací - zákon o mediaci a změně některých dalších zákonů. Nemá smysl, abych zde opakoval obsah tohoto zákona, protože většina z vás, kterých se to týká, tento zákon znáte. Chci konstatovat pouze tolik, že naším cílem nyní je, aby nezůstalo u samotného zákona. Zkušenosti z některých jiných postkomunistických zemí jsou totiž takové, že s velkou slávou tyto země přijaly právní úpravu, která upravuje mediace, ale faktické využití této právní úpravy je velmi omezené. Tím se jaksi liší standardní země, použiji tento termín jako pracovní termín, standardní nebo dlouhodobé země EU, kde se mediace pozvolně rozvíjela v posledních 50-60 letech, v zásadě celé období po válce, od zemí, které jaksi mají totalitní zkušenost a teprve v posledních letech přijaly tuto právní úpravu.

Praktická otázka tedy zní, pokud nemáme zůstat pouze u toho, že si odškrtneme úkol, že máme přijatu právní úpravu, a tím se fakticky nic nezmění, tak otázka zní, co udělat pro to, aby tento zákon byl pokud možno v praxi využíván. A to je téma, které, předpokládám, zde dneska také budeme chtít s vámi debatovat.

Byly velké debaty o tom, a mnozí z vás se jich účastnili a za to děkuji, a byť jsme na všechno neměli stejný názor, tak debata byla velmi zajímavá, že je rozdíl mezi mediátorem, který má právnické vzdělání, mediátorem, který nemá právnické vzdělání, a mediátorem-advokátem. To je myslím také zajímavé téma. Snažili jsme se v této oblasti nalézt jakýsi kompromis, který umožňuje to, že zde nejsou dva typy mediátorů a není zde to, co některými z vás bylo kritizováno a co předkládali někteří poslanci a advokáti, to znamená, aby to, co dělá mediátor-advokát, mělo fakticky jiné právní účinky než to, co dělá mediátor-neadvokát, to znamená, aby smír, který uzavře mediátor-advokát, byl přímo vykonatelný na rozdíl od toho, co vykonává mediátor-neadvokát. V této věci se nám podařilo, myslím, nalézt korektní řešení, které víceméně všem účinkům činnosti mediátora, ať již jsou profesně svázáni s advokátskými stavy, či nikoliv, dává stejné účinky. Na druhé straně jsme zůstali u rozlišení z hlediska vstupu do samotné profese a z hlediska zkoušek jako takových.

Druhý zákon, který jaksi spadá do tématu dnešní konference a který, předpokládám, zde bude také debatován, je zákon o obětech trestných činů. My jsme nakonec na radu expertů na trestní právo, pro trestní politiku stáhli po, v uvozovkách, samostatné právní úpravě, po samostatném zákonu, kde by byly shrnuty všechny okolnosti nebo veškerá problematika dotýkající se postavení obětí trestných činů. Nyní tento zákon je na půdě ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny a jsou tam debatovány ještě některé věci, které se dotýkají zvláště tématu poskytnutí odškodnění oběti trestného činu, a to nejen v rovině získání řekněme onoho právního titulu, to znamená, kdy má být rozhodnuto o nároku oběti trestného činu, to znamená, zda již v trestním řízení, anebo následně v civilním řízení, ale též jak posílit mechanismy toho, aby fakticky oběť neměla jenom samotný rozsudek, ale získala také reálné odškodnění. Vedeme nyní debatu a musím trošku říct, že tam narážím na relativně zkostnatělý pohled komercionalistů, specialistů na insolvenční právo atd., kde já se domnívám, že stát nemá být zbabělý, má být odvážný a má v této oblasti posílit pozici oběti trestného činu, a to i třeba v insolvenčním řízení, v oblasti přednosti pohledávek při debatě o tom, jaké pohledávky mají mít přednost a jaké nemají mít. Já jsem přesvědčen, že pohledávka oběti trestného činu, zvláště u určitého typu trestné činnosti, to znamená násilné trestné činy, sexuální delikty a, jde-li o fyzickou osobu, tak by takováto oběť takto specifikovaná měla mít přednost před ostatními řekněme věřiteli, zvláště jde-li o pohledávky, které nebyly zajištěny zástavou.

O tom vedeme velmi intenzivní debatu na půdě ústavně právního výboru a já doufám, že nakonec ti, kteří chtějí opravdu reálně posílit postavení obětí trestných činů, zvítězí a prosadí takovou změnu, která sice nenadchne všechny specialisty na insolvenční právo, ale pro oběti trestných činů bude znamenat reálný posun.

Nebudu zde hovořit o ostatních součástech tohoto zákona, to nechám na panu náměstkovi, ale chtěl jsem zdůraznit to, co považuji za klíčové a co opravu má být reálným posunem, nebo by mohlo být reálným posunem, protože ostatní věci mají spíše purizační charakter, jde o shrnutí práv roztříštěných do více právních předpisů, jejich řekněme lepší vymezení, lepší specifikaci, ale není to podle mě tak významný posun jako to, když se nám podaří zlepšit a zvýšit šance oběti trestného činu získat náhradu po pachateli trestného činu, pokud vůbec on má nějaký majetek a je schopen něco vyplatit.

Druhé téma, které je velmi debatováno, ale debatováno jak u tohoto zákona, tak u věcného záměru zákona o bezplatné právní pomoci, je vůbec otázka zapojení neziskového sektoru. I zde budu vděčný za vaše postřehy a váš pohled jako praktiků, kdy vedeme dnes intenzivní debatu, nakolik má být oblast právních služeb, ať se již týká obětí, nebo obecně právní pomoci, vymezena a převážně přenechána v rukou advokátního stavu, nebo nakolik máme v rámci nové úpravy o obětech trestného činu posílit postavení neziskového nestátního sektoru, dát mu třeba nějaké peníze v podobě grantů, které může vypisovat Ministerstvo spravedlnosti, a tím posílit podle mě mimořádně významnou složku, která v občanské společnosti hraje mimořádnou roli, a to je neziskový sektor, který se stará jak o oběti trestných činů, tak poskytuje občanům, kteří třeba nechtějí z různých důvodů si volit advokáta, právní služby občanům, kteří nemají peníze na to najmout si komerční službu.

Jsem přesvědčen, že tyto zákony, pokud mají mít nějaký smysl, by měly jasně vymezit, ale hlavně posílit pozici neziskového sektoru. Jsem přesvědčen, že v ČR stejně jako v jiných státech EU by měla být jasně vymezena pozice neziskového sektoru při poskytování právní pomoci a měla by zde být dána pravidla i řekněme pravidla pro vypisování grantů pro činnost takovýchto subjektů.

To se týká ostatně i třetího zákona, který tu dneska budeme debatovat, který je zatím v pozici věcného záměru, a to je zákon o bezplatné právní pomoci, který právě byl projednáván na podzim legislativní radou vlády a jaksi nebyl přijat, bylo přerušeno jeho projednávání a od té doby ministerstvo je trošku rozpačité, přešlapuje na místě. Musíme to posunout dál. A mám pocit, že zkrátka není správně ustoupit legislativní radě vlády, kde ostatně sedí sami advokáti nebo skoro samí advokáti a nelíbí se jim, že by část právního, v uvozovkách, byznysu mělo přejít na neziskový sektor. Myslím si, že kvalitativní změna v této oblasti je nutná, že opravdu není dlouhodobě udržitelná pozice ČR, kdy podíl neziskového sektoru na poskytování právní pomoci je mnohem menší než v jiných vyspělých státech západní Evropy, kde je vyspělejší občanská společnost, a není možné donekonečna navyšovat částku, kterou vyplácí stát, potažmo Ministerstvo spravedlnosti na právní služby za občany, kteří na to nemají a nejsou schopni si to platit sami.

Jen pro vaši informaci, v roce 2011 jsme vyplatili za právní služby z rozpočtu Ministerstva spravedlnosti, zdůrazňuji za občany, ne za služby resortu jako takového, 681 mil. Kč. Je to několikanásobek oproti třeba Maďarsku, které je stejně veliké, má podobný počet obyvatel a má řekněme podobnou ekonomickou sílu jako ČR. Je to několikanásobek ve srovnání třeba s Polskem při přepočtu na počet obyvatel samozřejmě a při velikosti této země. Musíme si tedy klást otázku, jak s tím dále postupovat a zda tyto prostředky jsou vždy efektivně a účelně vynaloženy. A jenom ještě k roku 2011, kdy to bylo 681 mil., a to prosím už je po snížení, kdy v roce 2010 to byla částka 728 mil. Kč. Čili vidíte, že to jsou nemalé peníze, téměř tři čtvrtě miliardy se vyplácí na bezplatnou právní pomoc. Neplatí tedy teze, že by ČR se dostatečně nestarala o zajištění principu na spravedlivý proces, poskytnutí peněz těm, kteří nemají na to zaplatit si komerční právní služby.

Filozofií nemá být nějaké výrazné snížení této částky prosím. To kdyby vyznělo z mého vystoupení, tak to není pravda. Filozofií má být úvaha, zda tyto prostředky vždycky správně vynakládáme, zda při řekněme lepší restrukturalizaci tohoto balíku peněz nelze poskytnout bezplatnou právní pomoc více lidem. A s tím souvisí úvaha, kterou nyní na ministerstvu rozvíjíme, že bychom rádi zvážili, a teď na tom už pracujeme, alternativu zavedení paušálů pro poskytování peněz na advokáty ex officio v trestním řízení, kdy čím dále více se potkávám se soudci, se státním zástupci, praktiky, kteří mě upozorňují na to, že někteří advokáti, opět zdůrazňuji někteří - nechci to zde konstatovat paušálně, nerad bych poškodil advokátní stav jako takový - ale že někteří advokáti současný systém využívají tak, že činí nebo se podílejí na v zásadě zbytečných procesních úkonech kvůli řekněme navýšení odměny, kterou následně dostanou, což má vliv na to, že tedy pak ta částka je využívána trochu neúčelně, ale hlavně to má vliv na délku trestního řízení. Takže měli bychom si položit otázku, jestli v ČR nenazrál čas na vyplácení odměn advokátům zastupujících v trestním řízení ex offo a nezvolili bychom jiný systém, který částku 600-700 mil. Kč přerozdělí efektivněji a zajistí tak pokrytí práv a služeb pro více občanů než pouze pro vymezený dosavadní počet.

Takže prosím to je několik úvah a otázek, které jsem si dovolil zde do úvodu vašeho setkání zmínit. Budu velmi vděčný, když od vás na tyto otázky, ale samozřejmě i na jiné otázky, uslyšíme reakce a odpovědi. Budu velmi vděčný za vaše kritické připomínky k navrhovaným zákonům, protože naším cílem zde není pět chvalozpěvy na legislativu ministerstva, ostatně ona není dokonalá jako žádné jiné lidské dílo, ale naším cílem je si od vás odnést praktické postřehy a ty při přípravě zvláště těch dvou zákonů, které jsou stále v běhu, ještě zapracovat do konečného textu.

Děkuji vám za pozornost. Velmi si vážím vaší obrovské účasti a trošku se omlouvám vzhledem k tomu, jak víte, dnes má Poslanecká sněmovna velmi perný a řekl bych peprný program, tak se budu muset za chvilinku vzdálit, abych se účastnil zasedání svého poslaneckého klubu, ale nechávám vám zde jak pana náměstka pro legislativu, tak paní ředitelku legislativy a tvrdě do nich s kritikou a připomínkami! Děkuji vám.

Předsedající: Já děkuji panu ministrovi za vystoupení a představení toho, co Ministerstvo spravedlnosti dělá, chystá a v jakém je to stadiu a na čem to vázne, nicméně poprosím skutečně ještě o další informace pana náměstka Františka Korbela, který, předpokládám, se bude věnovat už i právě podobě a stavu věcného záměru zákona o zajištění právní pomoci. Pane náměstku. Jinak samozřejmě bude prostor na vaše připomínky, na vaše dotazy. Počkáme na to ale podle plánovaného programu těsně před přestávkou. Díky.

Pan František Korbel: Vážené dámy, vážení pánové, dobré ráno přeji. Ministerstvo spravedlnosti je tu zastoupeno skutečně poměrně silně, takže po úvodním projevu pana ministra jsem tu tedy jednak já, byla zmiňována i paní ředitelka legislativy, která odpoledne bude hovořit o mediacích, a pak zde máme ještě kolegu Vladimíra Pelce jednak za zaměstnance naší legislativy, jednak i asistenta na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, který bude hovořit o novém zákonu o obětech trestných činů.

Já bych nejdříve shrnul působnost ministerstva ve všech průřezových oblastech, které mají společné to, že vlastně poskytují nebo nabízejí určitou míru ochrany a pomoci občanům ČR, ať jsou ty detaily promítnuty v zákonu o obětech, nebo v zákonu o bezplatné právní pomoci, nebo částečně i v zákonu o mediacích, a potom se pokusím představit a vypořádat základní okruhy zákona o bezplatné právní pomoci, který z těch třech legislativních počinů se zdá být možná nejkomplikovanější, nejspornější a v každém případě je z hlediska fáze legislativního procesu bohužel zatím nejdál, protože zákon o mediacích čerstvě vyšel ve Sbírce zákonů, byl podepsán prezidentem republiky a stává se součástí platného práva. Zákon o obětech trestných činů, jak jste slyšeli od pana ministra, je v současné době v rámci projednávání ústavně právního výboru. Byl projednán jednou a jednání bylo odročeno právě za tím účelem, abychom doplnili do zákona průměty do občanského soudního řádu, případně do insolvenčního zákona, a to, o čem hovořil pan ministr, tak to se týká zejména otázky priority při rozdělování podstaty, ať již v exekuci, nebo v insolvenčním řízení, a jde skutečně o to, aby poškozený, kterému je přiznán v rámci adhezního řízení nárok na náhradu škody, aby byl jistou měrou preferován v rámci rozdělování. A diskutujeme jednak o tom, v jakém rozsahu, čili zda se to má týkat všech poškozených, nebo třeba jenom fyzických osob. Poškozenými velmi často jsou banky nebo různé jiné právnické osoby. Diskutujeme o tom, jakou přesnou povahu by nárok měl mít, zda by měl být postaven například naroveň pohledávkám za podstatou nebo zajištěným pohledávkám atp., čili otázek je tam celá řada.

Také diskutujeme otázku návaznosti institutu zajištění v trestním řízení právě na to budoucí rozdělení z rozdělované podstaty, což je věc, která je doposud nedořešená, neboť trestní řád zná snad odnepaměti institut zajištění, ale on zajišťuje majetek obviněného pouze po dobu vedení trestního řízení, a jakmile je trestní řízení ukončeno, tak de facto i to zajištění končí a poněkud v rozporu s názvem a často i s představami poškozených to potom žádný další efekt do vymáhání nemá. Je to potom běžná pohledávka, která může být předskočena zajištěnými pohledávkami, může být předskočena i obyčejnými pohledávkami, pokud budou uplatněny v rámci exekuce dříve, a poškozený nakonec, byť by získal exekuční titul v rámci adhezního řízení, může přijít zcela zkrátka.

Ale pojďme zpět především k roli ministerstva a bezplatné právní pomoci. Já bych nejdříve chtěl popsat určitý mezinárodní kontext, ve kterém se pohybujeme a který nám i ukládá zajistit minimální úroveň zajištění právní pomoci občanům ČR. Těmito mezinárodními dokumenty jsou především Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1976, který zahrnuje mj. právo na právní pomoc obviněnému, byť týká se pouze trestních věcí. Dalším dokumentem je Úmluva o právech dítěte, která přiznává právo na poskytnutí právní pomoci dětem samozřejmě, a zřejmě nejvýznamnějším dokumentem je Úmluva o ochraně základních lidských práv a svobod, chceme-li Římská úmluva z roku 1950, k níž přistoupila Česká a Slovenská Federativní Republika v roce 1992 a která v rámci spravedlivého procesu, čili článku šest, upravuje též právo na bezplatnou právní pomoc.

Na úmluvu se samozřejmě váže bohatá judikatura štrasburského soudu, která v oblasti poskytování právní pomoci ze strany státu akcentuje například rozměr nezávislosti konkrétního poskytovatele na státu - to je přirozené zvlášť v oblasti trestního práva - a akcentuje ovšem také požadavek účinnosti a efektivity právního zastoupení, čili právní pomoc nemůže být pouze formální. Stát musí zajistit, aby pomoc byla opravdu účinná. A to lze zajistit pouze celým komplexem opatření, počínaje nějakou institucionální nezávislostí a konče i materiálními podmínkami zajištění bezplatné právní pomoci. A tady je evidentní, že se dostáváme na velmi tenký led zvláště v současné době, kdy na jedné straně je celá veřejná správa nucena šetřit, je nucena víceméně navrhovat a rušit zbytné agendy, které jsou financovány z veřejných rozpočtů, na druhou stranu je tu onen požadavek na zajištění právní pomoci, který v současné době není v právním řádu realizován komplexně, čili v podstatě by měl být rozšířen, a je tedy otázka, jak k tomu přistoupit v situaci, kdy zřejmě žádné další prostředky ze státního rozpočtu Ministerstvo spravedlnosti neobdrží. Byť je to úkol nelehký, tak to není důvod k tomu, abychom rezignovali na takovou právní úpravu, a snažíme se k tomu přistoupit jednak tím, že v jiných oblastech výkonu justice zvyšujeme fiskální příjmy, zejména bych zmínil velkou novelu zákona o soudních poplatcích účinnou od 1. září loňského roku, a jednak v rámci samotného výkonu právní pomoci se snažíme zapojit i alternativní poskytovatele. Čili ve věcném záměru navrhujeme, aby se na právní pomoci podílely nevládní neziskové organizace, aby se na ní podílely vysoké školy se zaměřením na právní nebo sociálně právní studia, a za třetí chceme závazným způsobem určit, aby se určité penzum poskytování bezplatné právní pomoci stalo povinnou součástí kvalifikace zájemců o vstup do právních profesí, čili advokátních koncipientů, případně notářských i exekutorských, ale zejména i kandidátů na funkci soudce nebo státního zástupe. A pokud by se toto stalo ze zákona součástí povinné praxe, stejně tak jako určitá doba trvání praxe, zkoušky apod., tak potom by bylo možné žádat od těchto osob poskytování takovéto činnosti buďto zcela bezplatně, nebo za minimální nákladové odměny.

Jaký je stávající stav právní pomoci na zákonné úrovni v ČR? Stávající stav je řekněme uspokojivý pouze částečně. Právní pomoc je komplexně zajištěna v oblasti trestního práva, kde jde o tradiční institut ustanovení obhájce ex offo, a dále je zajištěna v procedurách, které jsou ovládány občanským soudním řádem, čili v občanském soudním řízení, případně v řízení exekučním, ve správním soudnictví a v dalších procesech, kde se podpůrně použije občanský soudní řád.

Podmínky pro ustanovení právního zástupce, resp. kvalifikovaného právního zástupce v podobě advokáta, stanoví tuším § 30 občanského soudního řádu. Chtěl bych upozornit na to, že i toto ustanovení prodělalo novelu od 1. září minulého roku právě v souvislosti s novým zákonem o soudních poplatcích, kde byly jistou měrou zpřísněny podmínky pro ustanovení kvalifikovaného zástupce, a to tak, že jsou v podstatě shodné s podmínkami pro osvobození od soudních poplatků, čili vyžaduje se tam dvojice parametrů, aby soud ustanovil advokáta, a to za prvé, že majetkové poměry účastníka řízení neumožňují, aby si zjednal kvalifikované právní zastoupení sám, ale za druhé, a to je důležité, OSŘ vyžaduje, aby předmět sporu měl určité ratio; ono je to formulováno opačně, ono je to formulováno negativně tak, že nejde o zjevně bezúčelné, příp. obstrukční, šikanózní uplatňování práva. Pokud by se jednalo takovýto výkon práva, tak soud kvalifikovanou právní pomoc neustanoví.

V zásadě lze asi konstatovat, že na úrovni trestního řádu i OSŘ, byť s určitými výhradami, jako je rozpolcenost těchto dvou předpisů navzájem, tak na druhou stranu patrně naplňují mezinárodní závazky ČR a reforma tohoto systému není nezbytností z hlediska právního, ale činíme ji, protože jsme přesvědčeni o správnosti vytvoření nového integrovaného systému právní pomoci. Problém, který stávající právo neřeší a který se dostává do kolize se závazky ČR navenek, je ovšem někde jinde. Ten je jednak v oblasti řízení před Ústavním soudem, kde byť by teoreticky byla možná podpůrná aplikace občanského soudního řádu, tak Ústavní soud ji nepoužívá a odkazuje zájemce o právní pomoc na Českou advokátní komoru k ustanovení advokáta zdarma, ale zejména kvantitativně v mnohem větší míře je problém na úrovni správního řízení, příp. daňového řízení, což jsou procesy, které neobsahují garanci právní pomoci vůbec.

Jaká je role Ministerstva spravedlnosti v systému zajišťování bezplatné právní pomoci? Řekl bych, že na jednu stranu je významná, na druhou stranu je ovšem omezená a limitovaná. Vysvětlím záhy proč. Významná role ministerstva, které se ministerstvo rozhodně nezříká, je z toho důvodu, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro justici v širším smyslu, to znamená nejenom pro soudy a řízení před soudy, ale i pro státní zastupitelství a pro právnické profese, jako je advokacie, notáři, exekutoři, a dále jsme i gestorem legislativních úprav na poli procesních předpisů, a dokonce i na poli hmotného práva, čili jak občanského zákoníku či trestního zákoníku, tak zejména občanského soudního řádu, soudního řádu správního, exekučního řádu, trestního řádu, insolvenčního zákona apod.

Proto, jak říkám, ministerstvo se nezříká této role a v tomto funkčním období, vlastně už v třetím funkčním období pana ministra Pospíšila, přišlo a reálně již navrhlo hned tři zákony, které se týkají pomoci účastníkům, ať již to byly mediace, které jim nabízejí možnost alternativního levného a rychlého mimosoudního řešení sporu, kde Ministerstvo spravedlnosti přebírá dohledové, organizační, metodické kompetence ve vztahu k mediátorům, tak mnohem více je to zákon o obětech trestných činů a ve třetí řadě právě zákon o bezplatné právní pomoci.

Na druhou stranu role ministerstva je omezena v tom smyslu, že hlavní subjekty, které se podílejí na poskytování právní pomoci, jsou subjekty nezávislé na ministerstvu. Čili jsou to jednak advokáti, jednak i poskytovatelé budoucí z řad nevládních organizací či vysokých škol, kteří jsou samostatnými subjekty, nad nimiž ministerstvo může opět vykonávat pouze metodické, kontrolní, dozorové role, ale nemá přímou řídící pravomoc a nemůže ji mít. A druhým limitem jsou pochopitelně finanční prostředky. O tom jsem již hovořil. Asi by nebylo složité vymyslet bezvadný systém fungování bezplatné právní pomoci, pokud bychom místo 680 milionů, kterých hovořil pan ministr, dostali dvojnásobek, tak se i legislativní úprava dělá a prosazuje velmi lehko a každý jí zatleská, ale v takové situaci nejsme, a proto jsme nuceni volit řešení, kterým třeba všichni nezatleskají, ale která budou právě na nějakém vybalancovaném pomezí kompromisu mezi financemi, mezi efektivitou a mezi zájmy jednak poskytovatelů, ale i příjemců právní pomoci.

Pan ministr řekl velmi přesně a uceleně ty částky. Já bych tady možná jenom doplnil detail toho rozpisu, je to poměrně důležitá věc, abychom věděli, co to stojí. Těchto 680 milionů se pochopitelně člení, a my to evidujeme, na věci civilní a věci trestně právní. Tento poměr má i určitý vývoj. V posledních 5 letech můžeme pozorovat zejména nárůst nákladovosti v civilním zastoupení, nikoliv v tom trestním. Tam z nějakých 90 milionů v roce 2007 jsme na 157 milionech, čili je to nárůst více jak o polovinu. Naopak ve stejném období v trestních věcech je nárůst pouze ze 450 milionů na 520 milionů, čili tam nárůst je dejme tomu o jednu pětinu.

Zároveň zde můžeme pozorovat ještě jeden trend, a tj., že neustálý nárůst, který byl vykazován do roku 2010, se v roce 2010 zastavil, a dokonce se zlomil a křivka v roce 2011 šla dolů jak v civilu, tak v trestu, tak pochopitelně i v absolutních číslech. V roce 2010 byly celkové výdaje veřejných rozpočtů 728 milionů a v roce 2011 to bylo již pouze 681 mil., čili 40 mil. dolů. Co to způsobilo? Způsobila to téměř určitě novela advokátního tarifu provedená Ministerstvem spravedlnosti, kdy došlo jednak ke snížení odměn ustanovených advokátů o 30 %, jednak došlo ke stanovení horního limitu odměny za právní úkon ve výši 5 tis. Kč. Zejména šlo o různé ne vždy zcela oprávněné civilní žaloby, kdy účastník, který vykazoval nemajetnost, jeho nárok třeba nebyl zcela zjevně neopodstatněný, ale byl neopodstatněný co do výše; známe to určitě všichni, kdy tito účastníci vymyslí žalobu v řádu milionů nebo někdy miliard a advokátní tarif tak, jak je konstruován, tak potom z předmětu řízení vypočítával částku odměny advokáta, a to bylo právě zastropováno tou maximální výší 5 tis. Kč za jeden úkon právní služby.

Takže celkově částky jdou dolů. Na druhou stranu, zda jsou vysoké, nebo ne, je samozřejmě otázkou. Na to se může každý dívat jinak, asi se na to bude jinak dívat ministr financí a ministr spravedlnosti. Je pravdou, že v některých evropských zemích jsou tyto částky ještě nižší, v některých jsou ovšem vyšší, a tady nejde ani tak o výši odměny zástupce za hodinu nebo za právní úkon, ale jde tu především o rozsah povinné obhajoby nebo vůbec rozsah poskytování právní pomoci, což je faktor zřejmě ještě významnější, a i tento faktor jsme si na ministerstvu uvědomovali a pracovali jsme s ním v poslední novele trestního řádu, která nabyla účinnosti 1. dubna tohoto roku. To je ta poměrně pro trestaře, kteří ji jistě znají, velká novela, která zavádí vazební řízení a mnoho dalších novinek, a tam došlo také k poměrně nakonec mírnému, ale přesto omezení nutné obhajoby, a to ve dvou smyslech: jednak v tom smyslu, že se zavádí možnost vzdát se povinné obhajoby, pokud obviněný nechce, a za druhé v mezinárodní agendě v řízení o uznání a výkonu zahraničních rozhodnutí se ruší absolutní míra povinné obhajoby a zavádí se povinná obhajoba pouze tam, kde by náležela v zásadě podle českého práva.

Ministerstvo uvažovalo také o mnohem dramatičtějších opatřeních. Ta jsou velmi jednoduchá. Stačilo by říci, že povinná obhajoba není třeba od 5 let, ale od 10 let a takovéto opatření by zřejmě samo o sobě udělalo z 520 milionů v trestních věcech možná třetinu, ale je tady opravdu otázka, nakolik má být vážným kritériem jenom finanční stránka, nakonec pak to můžeme škrtnout celé a nebudeme platit nic, takže je evidentní, že tak tomu asi být nemůže, takže je to pouze jedno z dílčích kritérií, které zase musí být modifikováno jednak závazky, které pro nás vyplývají z mezinárodních úmluv a z Listiny, a jednak musí být modifikováno nějakým věcným přesvědčením věcně příslušného ministerstva, což je Ministerstvo spravedlnosti, o tom, že právní pomoc tu samozřejmě není sama pro sebe nebo proto, aby se na ní vynakládaly prostředky a někdo je pobíral, ale je tu proto, aby reálně pomoc potřebným byla poskytována.