09.10. 2012 Naše odpovědnost za obsah sociálních médií - využití, příležitosti a rizika v pedagogické praxi

Neautorizováno

Záznam z odborné konferenceÚPV Senátu PČR

ze dne 9. 10. 2012

“Naše odpovědnost za obsah sociálních médií - využití, příležitosti a rizika v pedagogické praxi“

Předsedající Renata Kasalová: Vítám vás na konferenci Naše odpovědnost za obsah sociálních médií s podtitulkem Využití, příležitosti a rizika v pedagogické praxi. Já se jmenuji Renata Kasalová, pracuji v Centru mediálního vzdělávání a touto konferencí vás budu provázet. Konferenci organizuje Ústavně-právní výbor Senátu Parlamentu České republiky pod laskavou záštitou doktora Miroslava Antla, a to ve spolupráci s naším centrem.

Dříve, než konferenci oficiálně zahájí Miroslav Nenutil, bych vám ráda představila odborníky, kteří tu dnes budou vystupovat. Přítomni jsou doktorka Markéta Pastorová, která není momentálně na místě, svůj příspěvek přednese až odpoledne. Vítáme ji. Markéta Pastorová je z Národního ústavu pro vzdělávání. Z Olomouce přijela doktorka Petra Šobáňová z Uměleckého centra Univerzity Palackého. Dobrý den! Máme tu i profesora Jana Jiráka z Fakulty sociálních věd a Metropolitní univerzity. Horkou linku zde zastupuje Ing. Pavel Vichtera. Dobrý den. Národní centrum bezpečnějšího internetu pak Roman Máca. V panelu dále sedí Mgr. Jiří Uher, který je kolegou z Centra mediálního vzdělávání. Po mé pravici je Tomáš Hodboď. Možná ho znáte z televizních obrazovek, zastupuje zde Českou televizi. A máme zde i zástupce komerčního sektoru, který samozřejmě k sociálním médiím neodmyslitelně patří, a tím je zde přítomný Ben Olšanský ze společnosti Inspiro Solutions.

Kromě většiny z vás, tedy pedagogů základních a středních škol, bych chtěla přivítat přítomné senátory a senátorky, zástupce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, některé úředníky z krajských úřadů. Děkuji, že jste přijeli. Vítáme vás a doufáme, že se vám bude celý den líbit.

A ještě bych vám něco řekla k podkladům, které jste dostali při příchodu v papírových taškách. Máte tam harmonogram celého dne, abyste se mohli lépe orientovat, abyste věděli, jaké příspěvky vás čekají. Dále tam máte anotace řečníků a jejich představení, medailónky. Potom tam uvidíte ukázku metodických a pracovních listů, které zpracovává naše Centrum mediálního vzdělávání v rámci projektu, který teď realizujeme. Je to projekt Mediální výchova na Masarykově obchodní akademii v Rakovníku. Bude příležitost vám o něm říci více, jelikož se jedná o mediální výchovu ve středním odborném školství. Dále tam máte představení našich činností jako takových.

Děkuji vám za pozornost, a tímto bych již vyzvala k oficiálnímu zahájení Mgr. Miroslava Nenutila, ještě jednou opakuji, člena Ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu České republiky. Prosím.

Senátor Miroslav Nenutil: Ještě jednou děkuji za slovo, paní magistro. Děkuji zároveň i vám i Centru mediálního vzdělávání za zajímavý podnět i za celou organizaci této konference. Jak jste slyšeli, je zaměřena na tématiku sociálních médií ve školství. Věřím, že zde nebudeme slyšet pouze upozornění na některá rizika a nebezpečí, jež se se sociálními médii pojí, věřím tedy, že vy jako pedagogové tady najdete i řadu kreativních a praktických návodů, jak se sociálními médii pracovat a jak je efektivně a bezpečně využívat.

Hned v úvodu jsem měl omluvit pana předsedu ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu České republiky, protože v současné době je pracovně v zahraničí. Nicméně vyřizuji jeho pozdrav a zároveň i přání, aby v těchto prostorách jste našli dostatek impulzů a podnětů k tomu, aby sociální média, když to řeknu jednoduše, byla dobrým sluhou a nikoliv zlým pánem.

Nečekejte ode mne nějakou debatu nad jevy od nějakého ledabylého až bohapustého vysedávání teenagerů u počítačů přes možnost poslat bleskurychle informaci velkému množství lidí, až po využití anebo také zneužití vložených dat různými zpravodajskými službami. Jako pedagog si přeji, abyste vy, milé kolegyně a drazí kolegové, tady našli právě i některé ty návody, jak sociální média správně uchopit, jak s nimi pracovat a jak naučit vaše svěřence tomu, jak už jsem říkal, sociální média byla sluhou, nikoliv pánem. Přeji vám zdar vašemu jednání. (Potlesk.)

Předsedající Renata Kasalová: Já vám děkuji za zahájení, a dříve než předám slovo profesoru Jirákovi, bych chtěla upozornit vás v auditoriu, že kdykoliv po jednotlivých příspěvcích a poté také samozřejmě v panelové diskusi můžete reagovat a přinášet názory, podněty, připomínky, otázky samozřejmě. Budeme za to rádi. K tomuto slouží to příslušenství před vámi. Stačí potom zmáčknout zelené tlačítko a můžete mluvit. Já vás budu průběžně vyzývat a těším se na vaše reakce.

Nyní již bych poprosila profesora Jiráka ze zmíněné Metropolitní univerzity a Fakulty sociálních věd, aby naši dnešní tématiku zasadil řekněme do sociologicky mediálního kontextu - doufám, že jsem se vyjádřila správně, pevně věřím - a přednesl svůj příspěvek. Děkuji vám.

Pan Jan Jirák: Dobrý den, dámy a pánové. Já se nemůžu zbavit dojmu, že sem nepatřím, abych pravdu řekl, protože už to, jak neumím ten hezký pohyb, který umí všichni čeští politici s tím mikrofonem, mě diskvalifikuje. Všimli jste si, jak zkušeně pan kolega s tím dokázal zapracovat. Tak kdybyste mě neslyšeli, tak se omlouvám.

Dámy a pánové, mým úkolem je nebo dostal jsem od pořadatelů za úkol, když mě zvali, což je krok, který doteď úplně nechápu, abych promluvil obecněji o síťových médiích, resp. vůbec o fenoménu tzv. nových médií a případné odpovědnosti, která z toho vyplývá. Pro mě je to dost složité téma. Musím říct, že jsem se poměrně dlouho snažil si ho připravit a všechny výsledky, ke kterým jsem dospěl, jsou depresivní a skeptické.

Takže já bych předem rád poukázal na to, že v žádném případě nejsem nepřítel sociálních sítí, nejsem internetofobní. Většinu času trávím před monitorem počítače a myslím, že to tvoří významnou část mého života, ale tahle příležitost se dala využít k tomu, abych se s vámi podělil o některé asi velmi nehotové úvahy o tom, co vlastně tahle média nebo tyhle komunikační prostředky v našem životě znamenají.

Vystoupení jsem se pokusil strukturovat do takových tří základních bodů. Nejprve se pokusím říct, co si myslím, že média síťová, internetová, prostředky, které s podporou počítačových sítí používáme, v našem životě znamenají. Pak se pokusím shrnout, jaké povahy je ta změna a z toho se pokusím vyvodit nějakou širší odpovědnost, kterou to pro nás znamená.

Dovolte, abych první část začal osobně ze svého vlastního života. Nelekněte se, bude to zase depresivní. Můj nevlastní otec zemřel v roce 1993, což je zhruba 19 let na podzim, a v posledních měsících svého života opakovaně mluvil o tom, jak je rád, že se dožil toho, že jako ne příliš dobře situovaný člověk si přece jen může pouštět filmy na VHS, na videu a může poslouchat opery; on byl milovník wagneriánských oper, že může poslouchat opery v tak neuvěřitelné kvalitě, jakou nabízí kompaktní disky. Považoval vlastně nahrávky filmů a nahrávky hudby v té kvalitě, kterou měl, za něco, co jakoby mu zpříjemnilo a zkvalitnilo závěr života. Kdyby dnes mezi nás přišel, tak by zjistil, že VHS je něco, co už většina z nás ani pořádně neví, co je, že cédéčka si kupujeme jenom my staromilci, a to ještě ze setrvačnosti, že hudba se jakýmsi prapodivným způsobem stahuje, což by zřejmě bylo slovo, které by mu dělalo potíže i jaksi z hlediska etikety, protože působí trošku eroticky, a vůbec by ten svět pro něj byl nesrozumitelný. Viděl by, že používáme přístroje, do kterých chvíli telefonujeme, chvíli do nich ťukáme, něco v nich hledáme, bavíme se spolu nejrůznějšími způsoby přes počítače apod. a ten svět by pro něj byl naprosto nesrozumitelný. Možná že kdyby o tom trošku přemýšlel, zjistil by, že vlastně došlo k nějaké dost významné změně životního stylu, možná by mu dokonce při jeho povaze přišlo hloupé, že nemá žádné soukromí.

Tenhle kratičký úvod chci použít k tomu, abych obecně shrnul změny, které ta média, a jichž jsou sociální sítě jistým vyvrcholením, znamenají. Zcela jistě znamenají změnu životního stylu. My jsme daleko dostupnější, než byli lidé ještě před 20 lety, kteréhož paralelu jsem tedy nebožtíka zneužil a omlouvám se mu za to. Dokonce být nedostupný je akt našeho rozhodnutí. My musíme vypnout mobil. Doufám, že jste vypnuli mobily všichni, a doufám, že jste z toho patřičně nervózní, protože být dostupný je jeden z imperativů našeho života. Teď máte vypnuto přinejmenším zvonění a slyšíte, jak vám zavrčel mobil v kapse, a říkáte si, safra, kdo mi píše! Co to může být? A tenhle zvláštní stav, ve kterém žijeme, totiž, že jsme neustále někde dosažitelní a že být nedosažitelný je něco, co dokonce - naznačují někteří autoři - vzbuzuje pocit viny. Jak to, že jsi to nezvedal. To je věta, která se objevuje poměrně často. Proč jsi mi neodpověděl? Nebyl jsem na mailu. Jak to, že jsi nebyl na mailu? To je něco, co naši současnost dost významně poznamenává.

Současně náš kontakt s druhými je výrazně zbaven kontextu. Na triviálním příkladu to uvedu. Když jste dřív telefonovali někomu, tak jste věděli, kam se dovoláte. Nevěděli jste přesně, jestli to zvedne tatínek, nebo ne, ale věděli jste, kam se dovoláte. Dnes víte, komu voláte, ale nevíte, kde je. Věta: „Kde tě ruším? Ty jsi v tramvaji? Tak já zavolám později.“ je něco, co patří už běžně k naší současnosti. Čili naše komunikace je zbavena kontextu. My nevíme přesně, v jakém prostředí se pohybujeme.

Ale máme nové dovednosti, nové možnosti, nové prostředky, máme nový životní rytmus, který je hodně dán tím, co nám umožní technika, a máme jakýsi pocit zásadní změny. A teď je otázka, jaké povahy ta změna je. Když se podíváte trošku do historie posledních 20 let, tak zjistíte, že je poměrně dost literatury, která se snaží tuhle změnu popsat. Celá řada té literatury je velmi optimistická. Celá 90. léta, už někdy od roku 1994, jsou plná úvah o tom, jak nás nová média, tehdy ještě před sociálními sítěmi, jak nás osvobodí. Dokonce se psalo o tom, že stará média, ta masová, představují určité otroctví, že jsme nuceni sledovat to, co nám nabídnou, číst to, co nám vytisknou, a najednou tahle nová média nám umožní vybírat si, co chceme, a chovat se daleko svobodněji. Čili je otázka, nakolik jsme svobodní tím, že jsme neustále pronásledováni potřebou ta média používat. Svoboda je zdánlivá, nebo je-li nějaká, není zadarmo.

Druhým takovým optimistickým pohledem bylo to, že média prý nabízejí rovnější kontakt s druhými. Můžeme lépe oslovit lidi, jsme jimi lépe oslovitelní. Pan kolega v tom úvodním pozdravení se o tom už zmínil, můžeme oslovit hodně lidí, ale na druhou stranu je v tom neuvěřitelný diktát, který nás zbavuje rozhodování o našem času, protože jak už jsem řekl, za nedostupnost jsme sankcionováni tím, že nám to ti druzí vyčítají. Dokonce sami sebe jaksi pronásledujeme výčitkou za to, že jsem nebyl k dostižení. Špičkoví politici zvláště ve světové politice se honosí tím, že nemusí nosit mobil. Za mě zvedá mobil někdo jiný a považují to za určitou formu osvobození. Takže najednou naopak možnost nebýt v kontaktu je osvobozující. Slib, že média vylepší komunikaci, je do jisté míry klamný.

Poměrně dost úvah se točilo kolem toho, že tahle média nabízejí víc porozumění, dokonce se mluvilo o nárůstu globálního porozumění, že čím víc budeme komunikovat po internetu, tím víc budeme mít zkušeností s jinými zeměmi, s jinými národy, s jinými kulturami a budeme náchylní jim lépe vycházet a méně podléhat xenofobním náladám. Ve skutečnosti je to, zdá se, trošku komplikovanější. My jistě máme mnohem víc zkušeností a mnohem víc dostupných informací o jiných prostředích, jiných kulturách i jiných sociálních skupinách uvnitř naší kultury, ale zdá se, že síťová média obecně nás spíš štěpí, než aby nás nějakým způsobem spojovala. Říkám to trochu s rozpaky, protože vím, že určitý potenciál toho spojování tam je, ale přece jenom média nás do jisté míry na jedné straně nutí k určité konformitě. Vezměte si příklad toho našeho dnešního setkání. Už když jsem si to vystoupení chystal, uvědomil jsem si, že řeším jeden podstatný problém, totiž co můžu říct u vědomí, že to nebudete poslouchat jenom vy, že se to nahrává, že to může být na síti, že to někdo pověsí na YouTube, že stát se může kdeco. Člověk to bere v potaz a přizpůsobuje tomu i to, co se chystá říct. Takže na jedné straně média, ať chceme, nebo nechceme, vedou k určité konformitě, na druhé straně mohou vést k určitému extremismu, podporovat extrémní názory. Já bych nakonec se mohl utrhnout ze řetězu a začít tady vykřikovat něco o tom, jak síťová média zotročují, vedou k novému vykořisťování apod. Dokonce bych na to našel oporu v literatuře. Ale něco ve mně si říká: nemluv o vykořisťování, to je takové divné slovo, buď trochu konformní. Takže ta polarita konformita a extremismus je dost silná, a to jsou dvě polohy, které brání diskusi. Diskuse musí být někde mezi tím - v možnosti říct svůj názor a možnosti nebýt za něj veřejně perzekvován nějakým zostuzením na síti apod. Má to své limity a jistě o extremismu tady bude během dneška řeč, takže k tomu se netřeba vyjadřovat.

Ale je třeba říct jednu obecnou věc, která myslím, že je podstatná. Zatímco dosavadní prostředky lidské komunikace podporovaly alespoň do jisté míry racionalitu komunikování, síťová média a vůbec internetová komunikace zřetelně podporuje emocionalitu. Ono to není dáno jenom těmi médii, ono je to dáno celkovým naladěním společnosti. Konzumní společnosti jsou společnosti prožitku. My chceme prožívat, ne myslet. Média dokáží sladit do jedné velké vlny ty, kteří chtějí něco prožívat, ať už je to demonstrace nebo odpor k něčemu nebo zesměšnění, házení vajíček, až po protesty proti státním maturitám. Ten emocionální náboj je v tom velmi silný.

Další věc, která byla hodně spojována s novými médii, to už dneska zní téměř úsměvně, je představa, že budou znamenat úplně novou ekonomiku. Někdy v druhé polovině 90. let šéfredaktor časopisu Wired Kevin Kelly napsal takový bonmot. Napsal: Dobrá zpráva je, že v éře internetu bude každý z nás milionář… Promiňte, já jsem to spletl. Napsal: Dobrá zpráva je, že v éře internetu z vás bude milionář. Špatná zpráva je, že milionář bude i z každého dalšího. Představa toho, že nová ekonomika bude pro všechny obohacující, byla velmi silná. Steve Jobs, představitel nám všem známý Applu, podobným způsobem razil myšlenku, že internet je velký demokratizátor, protože i malá firma na něm může vypadat jako velká a chovat se tak. Takhle představa téhle ekonomiky tam byla. V praxi se ukazuje, že nová média nebo internetová média přejí spíš velkým konglomerátům a vlastně přejí víc spotřebě.

Tím se dostávám asi k tomu nejhlavnějšímu, totiž k tomu, že jestli opravdu někde ta změna je velká, daná síťovými médii, tak je to především v tom, že změnila vztahy výrobců, distributorů a spotřebitelů, neuvěřitelným způsobem urychlila možnost spotřeby a vlastně fakticky podporují to, co je ve společnosti individuální a konzumní. To je asi takové podstatné sdělení, které se k tomu váže.

Jinými slovy, chci tím říct, že změny, které jsou podporovány nebo které doprovázejí rozvoj a nárůst síťových médií a obecně tedy komunikace podporované počítačovými sítěmi, jsou nepochybně velké, ale možná že jsou trošku jinde, než kde se od nich ty změny slibovaly. Nepochybně vstupují do ekonomiky, nepochybně vstupují do veřejného života, pokud něco takového ještě existuje, nepochybně ovlivňují náš životní rytmus a styl, ale možná trošku jinak. A z toho vědomí, že možná trošku jinak, by mělo možná začít uvažování o tom, jakou odpovědnost máme v éře síťových médií, v jaké rovině se úvahy o té odpovědnosti mají odehrát.

Připomenu vám jedno stařičké arabské přísloví, které má ekvivalenty v celé řadě jiných kultur. To přísloví zní: vezmi si, co chceš, a zaplať. To je velmi silný morální imperativ, protože říká, že jsme ve svém rozhodování svobodní, ale jsme za své rozhodování odpovědní. Tohle přísloví se objevuje v mnoha kontextech ve světové literatuře, Kipling o něm píše, hezky o něm píše Kingsley Amis ve Šťastném Jimovi, kde Šťastný Jim v jednu chvíli říká, že zná to přísloví: vezmi si, co chceš, a zaplať a že tváří v tvář svým milostným neúspěchům by rád řekl, že je to daleko lepší, než vzít si, co člověk nechce, a platit za to stejně. Ale my se budeme pohybovat v té rovině: vezmi si, co chceš, a zaplať. V angličtině je přísloví, že žádný oběd není zadarmo. Dost se tomu blíží české „bez práce nejsou koláče“. Vědomí činu a následku, svobody a odpovědnosti za vlastní rozhodnutí a vlastní jednání, tu je přítomné v naší kultuře jako něco, co k nám patří. A já se trošku bojím, že zrovna v souvislosti s internetem a se síťovými médii a komunikačními sítěmi máme tendenci si to příliš neuvědomovat.

Procházíme-li úvahy autorů, ať už sociologů, nebo filozofů a ekonomů, kteří se téhle problematice věnují, tak je tam dost silně přítomný prvek, že média jsou především technologie, nějaké technické prostředky, které se přihodily. A teď je můžeme buď přijmout - a ti optimisté je přijímají, anebo odmítnout. Ale ten rozměr, co to znamená, když je přijmeme nebo odmítneme, jaká je odpovědnost za to „vezmi si, co chceš, zaplať“, o té se mluví poměrně málo.

Já se pokusím tady shrnout některé platby, které jsou za přijetím tohoto typu médií, a nechám vám je k úvaze, nakolik jsou nebo nejsou platné. Jedním očividným splácením, které nás stojí to, že jsme se rozhodli tato média přijmout, je fakt, že se - nevím, jestli definitivně, ale poměrně silně - rozpadl rozdíl mezi veřejným a soukromým. Není to výhradný důsledek jenom těchto médií, začala to televize už kdysi dávno, ale fakt je, že se pohybujeme ve světě, ve kterém už je velmi obtížné například mluvit o veřejném zájmu nebo veřejném blahu, protože komunikační prostředky, které máme k dispozici, podporují spíš skupinové nebo individuální pojetí světa než nějaké sdílené.

S tím souvisí druhá věc, a tím je zřetelné oslabení nebo dokonce rozpad pocitu pospolitosti. To je pocit, který jsme dlouho neměli touhu si tematizovat. Trošku se v určitých historických etapách projevoval z pocitu sounáležitosti s nějakým národním celkem v dobách ohrožení, ale v zásadě myslím, že jsme ho brali jako věc samozřejmou. Teď se ale dostáváme nebo dostali jsme se do fáze, v které, zdá se, že pospolitost začíná být dost vzácným zbožím, protože způsoby komunikace, které máme, jsou založeny na představě člověka jako jednotlivé buňky v síti a podporují v zásadě individualismus a individualitu, nikoliv pospolitost. Neříkám, že je to špatně; neříkám, že je to dobře. Dávám to na seznam věcí, které jsou na straně Má dáti za to, že máme tato média.

Poněkud problematičtější, ale dost důležitý podle mého soudu je problém ztráty základních hodnotových struktur. Společnosti jsou soudržné na ochotě sdílet nějaké hodnoty a zdá se, že nová média nejsou platforma, na které by se dalo dodržování těchto hodnot vyjednat. Čili budeme se muset orientovat v trošku jiném prostředí, kde společnost znamená trochu něco jiného, než znamenala doposud.

A konečně poslední, pro mě asi nejobecnější a nejvýznamnější platba za existenci nových médií je to, že je čím dál tím víc kompromitována paměť jako jeden ze základních nástrojů všech myšlenkových operací. Už z předliterární doby, z doby před vynálezem písma si člověk kultivuje paměť jako jeden ze základních nástrojů, který mu pomáhá přežívat. Ukládá v ní zkušenost, ukládá v ní možnosti, čím provádět všechny intelektuální operace. Dnes, není to úplně nové, ale dnes přibývá externalizace pamětí. Kniha to sice začala, ale dlouhá léta patřilo k dobrému tónu si pamatovat aspoň vlastní telefonní číslo a mám pocit, že dneska už bych ho stěží dával dohromady. Proč také, je v telefonu. Tohle oslabení nebo kompromitování paměti jako významného nástroje všech intelektuálních operací nás staví před otázku, co to znamená pro naše pojetí vzdělání, protože i vzdělání nakonec mělo a podle mého soudu má mít určitou paměťovou složku, protože člověk nemůže přemýšlet jenom něčím, ale také o něčem a média to dost významně kompromitují.

Tím chci říct, a tím své vystoupení uzavřu, že uvažujeme-li o odpovědnosti síťových médií, není to jenom odpovědnost uživatelská, není to jenom to jednat s nimi bezpečně, neohrozit, nepodvádět, nemanipulovat, nebýt manipulován. V odpovědnosti uživatelů síťových médií je odpovědnost za promýšlení jejich postavení v našem životě a mně se zdá, že nejvýznamnějším rozměrem toho promýšlení je snaha uvědomovat si fakt, že žijeme ve společnosti, která má určitou kontinuitu. A tohle promýšlení kontinuity, toho, že to, co prožíváme, je pokračování něčeho, co tu bylo možná v jiných kulisách, je myslím něco, na co bychom se měli soustředit, protože platí-li něco o této době a jejích komunikačních prostředcích, tak je to to, že se nám snaží vsugerovat nedostatek kontinuity. Zdůrazní to nové, to revoluční, to převratné, to, co v nich je jakoby popírající vše předchozí. My bychom měli sami mezi sebou se svými studenty a žáky promýšlet naopak to, co vytváří vědomí souvislosti s věcmi staršími. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající Renata Kasalová: Pane profesore, my vám také děkujeme za váš příspěvek. Ještě vás požádám o trošku strpení a chtěla bych se zeptat našich odborníků, jestli mají nějaké reakce nebo případně dotazy na vás. A stejně tak nabízím tuto možnost auditoriu.

A pokud se nikdo nepřihlásí, tak bych se vás ráda zeptala já na jednu věc. Zazněly tady pojmy média tradiční, média nová, ale také pomyslný boj mezi těmito médii nebo spíše diskuse v minulosti. Myslíte si, že média tradiční mají nějakou šanci na přežití?

Pan Jan Jirák: Jak říkají mí studenti, když nevědí, co mají říct, otázce jsem rozuměl. (Pobavení.)

Já myslím, že ve velké míře ano. Pokud tradičními médii rozumíme periodický tisk, i neperiodický tisk, rozhlas, televizi, tak jsem přesvědčen, že nevím, jestli v papírové podobě, ale v nějaké podobě zůstanou zachovány možnosti čtení souvislých textů. Jaksi tradiční narace, ať už zpravodajská nebo fikční, že zůstane zachována. Jestli to bude v podobě e-booku, nebo jestli zůstanou zachovány ty hezké svazky s hřbety, co máme v knihovně, to opravdu říct neumím.

Myslím, i když s drastickými změnami, že zůstane zachováno televizní vysílání. Myslím, že ho čeká výrazná sociální proměna. Já vím, že to není dobrá zpráva pro zástupce televize tady, ale já to řeknu a uteču. Já myslím, že televize bude jeden z dokladů sociálního štěpení společnosti a stane se médiem spíš pro střední a nižší vrstvy. Ale to jenom předvídám. To bych těžko nějak dokládal. Myslím si, že skutečně médium, jehož budoucnost je asi problematická, je rozhlasové vysílání. Ale mohu se mýlit. Vím, že se do mě teď v paluje pohled zástupce Českého rozhlasu, ale soudím, že mně se zdá, že to, co rozhlas nabízí, se příliš rychle transformovalo do dat uskladněných na internetu a dostupných jinak než vysíláním, a to myslím, že je jeho velký problém, ta snadná dostupnost. Já jsem v zásadě příznivec toho, aby ta tradiční stará média zůstala. Moje odpověď je tím asi poznamenána, ale jsem v tomto ohledu ze svého pohledu mírný optimista.

Předsedající Renata Kasalová: Já vám děkuji a jsem ráda, že jsme uzavřeli mírně optimisticky, přestože jste začínal trochu skepticky, jak jste sám řekl, nebo depresivně. Takže vám velmi děkuji. Přeji vám krásný den, bohužel nás musíte opustit.

Pan Jan Jirák: Já jsem předem hlásil, že musím utéct, protože mám normální přednáškový den, tak vám moc děkuji za pozornost a přeji vám, ať se ten den vydaří. Na shledanou. (Potlesk.)

Předsedající Renata Kasalová: A dnešní druhý příspěvek přednese Ben Olšanský ze společnosti Inspiro Solution. My se z akademické a sociologické sféry dostaneme přímo do praxe a řekneme si něco více o pojmu sociální média. Která to jsou, co pro nás a společnost představují, dozvíme se konkrétně, co nabízejí, jakou cílovou skupinu oslovují. Předávám slovo.

Pan Ben Olšanský: Díky za slovo. Já se tedy ještě jednou představím, jmenuji se Ben Olšanský, pracuji ve společnosti Inspiro Solutions jako specialista na sociální média. To je takové zvláštní označení. Málokdo ví, co si pod tím představit. Má to teď tisíce lidí a každý dělá něco jiného, nicméně zabývám se sociálními médii.

V téhle přednášce můj úkol tady je vám vytvořit základní informační rámec pro to, co jsou to sociální média, jaká sociální média existují a jak je právě vy můžete využívat. To znamená, že uděláme takový malý rychlý průlet - rychlý, protože sociální média jsou téma neskutečně obsáhlé - světem sociálních médií a snad vám to vytvoří dostatečný základ pro to, aby vám další přednášky přinesly ještě víc.

Ačkoliv profesor Jirák byl ohledně sociálních médií depresivní, já nebudu. Hlavní zprávou, kterou byste si měli z téhle přednášky odnést, tou hlavní message, by mělo být, že sociální média nejsou ani dobrá, ani špatná. To je, co si myslím já. Dostanu se k tomu za chvíli. To už jsem tedy prošel, o čem budeme mluvit, co jsou to sociální média, jaká sociální média existují, jejich principy, jak je právě vy jako učitelé můžete efektivně využívat a jaká je jejich možná budoucnost.

Co jsou to sociální média? Dneska je to hrozně populární téma, všichni o tom mluví, všichni tam chtějí být, všichni chtějí být sociální, nicméně sociální média tu už máme delší dobu. Pro jejich vznik byly potřeba v podstatě dvě základní věci. První z nich je změna ve vnímání toho, jak přijímáme informace. Byli jsme zvyklí na to, že přijímáme informace pouze pasivně, žádné informace nevytváříme, sledujeme televizi, posloucháme rádio, čteme noviny. Věk internetu přináší něco nového. Přináší to, že informace přinášíme, vytváříme, sdílíme. To byla první věc, které jsme museli dosáhnout. Té jsme dosáhli díky tomu, že se internet začal šířit mezi běžnou populaci a stal se prostě mnohem běžnější. Druhou věcí byly nové technologie. Sociální sítě tu máme, dejme tomu, od roku 2003, kdy byl spuštěn MySpace, nicméně tohle bylo tak období, kdy můžeme mluvit o tom, že byla připravena technologická půda pro větší rozvoj sociálních sítí. V 90. letech internet nebyl připraven k tomu - kromě toho, že tam bylo málo uživatelů - aby vznikaly sociální sítě na té bázi, jak je známe dnes.

Definovat sociální média je hodně složité a je to v podstatě interdisciplinární záležitost a já se do toho teď nebudu pouštět, protože bych tady musel zabrousit do psychologie, sociologie, pravděpodobně by do toho měla co mluvit i statistika a teorie grafů apod. To, co stačí pro naši potřebu, je si říct, že sociální média umožňují mezilidskou komunikaci a sdílení uživatelem vytvářeného obsahu. My se tady budeme bavit především o sociálních sítích, nicméně pod sociální média spadá spousta dalších věcí. Určitě znáte blogy, spoustu jich sledujete, diskusní fóra, třeba i Wikipedie spadá pod sociální média. A to, jak jsou sociální média pro dnešní společnost důležitá a všudypřítomná, může ilustrovat i to, že na začátku roku 2012 jeden z pěti lidí na zemi používal sociální média. A růst je takový, že na konci tohoto roku bude sociální média používat jeden ze čtyř.

A teď už se tedy dostávám ke konkrétním sociálním sítím. První, co samozřejmě musím zmínit a všichni to znáte, je Facebook. Je to extrémně populární sociální síť, téměř všichni tam jsme, si myslím. Sice nevidím kývat hlavy, ale myslím, že s ním máme zkušenost prakticky všichni. Pokud s ní zkušenost nemáte, tak si myslím, že vaše zkušenost jako pedagogů může být spíše negativní. Předpokládám, že asi - nevím, jak to teď vypadá na školách, ale že vaši studenti sedí, pod lavicí chytré mobily, jedou Facebook, chatují apod. A tohle je místo, kdy chci říct, že sociální média nejsou ani dobrá, ani špatná. Vaši žáci je využívají ne úplně ideálně, ale Facebook a sociální sítě obecně jsou pouze platforma. Jsou platforma pro to být sociální. Oni tuto platformu nevyužívají úplně ideálně, ale to je stejné jako štěpení jádra - může být využíváno dobře i špatně.

Na Facebooku máte svůj profil, do svého profilu můžete přispívat, můžete tam psát své názory, to, co jste zrovna prožili, můžete tam posílat své fotky z dovolené, kde jste byli, můžete sdílet zajímavé stránky, na které jste zrovna narazili. Na tom není nic špatného. A vaši přátelé, které na Facebooku máte a získáváte, můžou všechno, co tam vložíte, komentovat, lajkovat, dávat „to se mi líbí“, sdílet. Tohle je o tom být sociální.

Pro vás Facebook může být mnohem víc než to, co je pro vaše žáky. Oni ho sice používají především třeba pro chat, ovšem existuje mnoho velmi efektivních využití Facebooku, a to především z odborné stránky. Na Facebooku je spousta tématických stránek, mají tam své stránky jak firmy, ale mají tam stránky i různé odborné organizace, které tam pravidelně sdílí nejrůznější novinky. Na Facebooku můžete být v kontaktu se svými kolegy na druhé straně republiky, se kterými třeba se přátelíte, ovšem už jste se s nimi dva roky neviděli a díky Facebooku s nimi můžete být v neustálém kontaktu. Facebook je o tom, že ačkoliv já třeba jsem z Moravy, ačkoliv pracuji tady v Praze a své některé přátele na Moravě jsem už měsíce i roky neviděl, ale díky tomu, že existuje Facebook, tak jsem s nimi stále v kontaktu, stále udržujeme přátelské vztahy. Dřív to bylo o tom, že se kontakt ztratil a ztratili jste v podstatě i své přátele. To se už dnes nestane.

Další výtkou, kterou často slýchám ohledně sociálních sítí a Facebooku, je určité odosobnění. Ovšem kde tam vidíte to odosobnění. Facebook je o tom být sociální a má přesah do reality. Není to jenom o tom, že neustále sedíte u počítače a hrajete hry, díváte se na fotky, které vyfotili jiní, ale vy se s nimi i domluvíte, že se někde sejdete. Na Facebooku jsou Facebook události a ty vás přímo vyzývají k tomu, abyste se zúčastnili nějaké akce.

Druhou sociální sítí, kterou musím zmínit, je Twitter. V ČR je o něco méně známý, nicméně už teď má asi přibližně 100 tisíc uživatelů. V poslední době se začal intenzivněji šířit. To, že je u nás málo rozšířen, je z toho důvodu, že máme příliš vysoké ceny za mobilní internet. To je jediný důvod. Zatímco v Americe a jinde v Evropě mají nízké ceny za mobilní služby, například i na Slovensku je mají výrazně nižší, a z toho důvodu je Twitter sociální síť, která je používána především na mobilních telefonech, na Slovensku mnohem rozšířenější.

Twitter je v podstatě mikroblogovací síť, je výrazně odlišná od Facebooku a celé to spočívá na jedné věci, a to je to, že nemůžete nijak jednoduše sdílet fotky, teď už ano, ale můžete především sdílet jen text, a to o maximální délce 140 znaků. Může vám to připadat zvláštní, můžete si říct, že ve 140 znacích se nemůžete dostatečně vyjádřit, ale těch 140 znaků má velmi specifický efekt. Všichni uživatelé Twitteru se museli naučit vyjadřovat co nejefektivněji. Informaci, kterou normálně chcete sdělit, obalíte spoustou další omáčky, tak na Twitteru se musíte naučit ji vyjádřit ve 140 znacích. A kromě toho, že se pro užívání Twitteru musíte tohle naučit, tak pak když čtete příspěvky ostatních, tak je můžete zpracovávat velmi efektivně. Ve chvíli, kdy máte spoustu příspěvků od svých přátel na Facebooku, tak vám trvá, než se prostě doberete k tomu nejdůležitějšímu. Twitter si prostě projedete a máte okamžitě to nejdůležitější zjištěno.

Twitter zvlášť v zahraničí je velmi intenzivně využíván právě pro zjišťování a monitorování aktuálních informací, důležitých informací z nejrůznějších oborů. Velmi intenzivně ho využívají například novináři. Řada novinářů se přiznala, že už nevyužívá žádných jiných zdrojů než Twitteru. Oni prostě sledují Twitter a všechny zprávy, které potřebují k napsání článku, k nim přijdou díky téhle sociální síti. U nás je to přece jenom trochu v začátcích. Ještě tam zdaleka není dost lidí, aby se to dalo až takhle využívat, ale už teď má pro nás docela zajímavý význam.

Další sociální sítí, sociálním médiem je YouTube. Ačkoliv všichni YouTube znáte jako server, na který se nahrávají videa a všichni si je můžou přehrávat, tak spadá zcela jasně mezi sociální média, protože ta videa můžete sílet a můžete je komentovat. Je tam tedy k tomu uživatelsky tvořenému obsahu jasná uživatelská interakce. Dneska se nám zdá, že YouTube tady máme už hrozně moc let a že v podstatě od začátku internetu, pr