Děti Antonína Kaliny

DĚTI ANTONÍNA KALINY

Mezi 33 osobnostmi, které letošního 28. října ocenil prezident republiky Miloš Zeman státním vyznamenáním, byl rovněž – in memoriam – Antonín Kalina. Naše média o tomto hrdinovi v minulosti uvedla jen kusé zprávy:

http://zpravy.idnes.cz/antonin-kalina-zachranoval-deti-v-buchenwaldu-f4p-/domaci.aspx?c=A130904_1973049_jihlava-zpravy_mkk

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/262352-trebicsky-hrdina-antonin-kalina-zachranil-pres-tisic-zidovskych-deti/

Antonín Kalina je u nás stále spíše zapomenutý. Na rozdíl například od USA a zejména Izraele, kde je naopak řadu let uctívaný. Mimochodem v roce 2012 byl právě v Izraeli  in memoriam oceněn titulem "Spravedlivý mezi národy". I tuto významnou skutečnost média prakticky opomíjejí. Připomíná ji pouze novinář Stanislav Motl:

http://www.rozhlas.cz/vysocina/tandem/_zprava/antonin-kalina-spravedlivy-mezi-narody--1321448

Příběh Antonína Kaliny má všechny znaky akčního thrilleru. Přesvědčit se o tom můžeme díky knize již zmíněného spisovatele Stanislava Motla: „Děti Antonína Kaliny“ (Rybka Publishers – 2013). Ostatně pan Stanislav Motl byl za svou tvorbu opakovaně oceněn nejvyššími světovými cenami na úrovni „Oskarů“ za publicistiku. O tom se u nás z médií nedozvíte = pouze na našich webových stránkách. A právě Stanislavu Motlovi patří i zásluha na nedávném státním vyznamenání Antonína Kaliny Medailí za zásluhy.

Třebíčský rodák Antonín Kalina (1902 – 1990) byl zatčen (z politických důvodů) hned po vyhlášení okupace Čech a Moravy. Bylo to 16. března 1939. Přes koncentrační tábor Dachau se dostal do koncentračního tábora Buchenwald. Tady začal v roce 1944 organizovat velkou záchrannou akci. V krutých podmínkách Buchenwaldu se mu posléze podařilo zachránit tisícovku dětí. Dětí, na které jinak čekala smrt.

Na rozdíl od mediálně proslulých zachránců Židů Oskara Schindlera či Nicholase Wintona se Antonín Kalina každodenně díval do tváře smrti. Záchranu dětí organizoval v situaci, kdy mu šlo doslova o život. Den co den. Noc co noc. V průvodních listinách gestapa měl napsáno – návrat nežádoucí. Jeho motivace byla silnější než strach. Jeho zásluhou se tedy, v srdci pekla, odehrála záchranná akce, která v dějinách druhé světové války nemá obdoby.

Mezi někdejšími dětmi, které Kalina zachránil před Smrtí, byli a jsou například i umělci, spisovatelé, nositelé Nobelovy ceny (Elie Wiesel či Imré Kertesz) či světově proslulý fyzik Felix Weinberg. Lidé, kteří prožili a dodnes prožívají poctivé, často nevšední a obdivuhodné životy.

Kniha reportéra a spisovatele Stanislava Motla je – jak je ostatně u tohoto autora zvykem – výsledkem několikaletého a hlavně intenzivního historického pátrá­ní. Díky autorovu podmanivému stylu vyprávění, rovněž díky jeho nevšední empatii, vnímavosti, také díky výpovědím očitých svědků či dosud žijících příbuzných aktérů tohoto pravdivého a zároveň skoro až neuvěřitelného příběhu – ocitneme se přímo v srdci tehdejších tolik dramatických událostí. Událostí, nad nimiž se i po letech skoro až tají dech… Kniha je doplněna dvěma stovkami dokumentárních fotografií.

Přečtěte si pro zajímavost část kapitoly, která pojednává o jedné z mnohých záchranných akcí Antonína Kaliny. Coby velitel bloku č. 66 začal, po dohodě s ilegálním výborem vězňů, soustřeďovat děti od 3 do 17 let. Různými záminkami pak oddaloval nástup malých vězňů, většinou židovského původu, na pochod smrti. Když se dozvěděl, že nacisté chtějí příštího dne vyhnat na pochod všechny Židy, přikázal chlapcům, aby v případě razie tvrdili, že Židy nejsou. Ještě předtím Antonín Kalina společně se svým nejbližším spolupracovníkem, písařem bloku Jindřichem Flusserem, zfalšoval seznamy vězňů. Všechny Židy takzvaně, jak po válce Kalina s nadsázkou říkal – arizovali.

Nyní tedy už citujme z knihy Děti Antonína Kaliny:

….Esesmani ztrácejí poslední zbytky trpělivosti. Napochodují na shromaždiště vězňů. Vojáků jsou teď stovky. Vyzbrojené samopaly, kulomety. Dokonce i pancéřovými pěstmi. Chvíli čekají na rozkaz a pak znovu vnikají do jednotlivých bloků. Opět se pokoušejí nahánět vězně.

Dopadené muže pak řadí před Kalinovou šestašedesátkou. Sousední sedmašedesátku vyhánějí skoro celou. Marně jim blokový vysvětluje, že to jsou vesměs invalidé, kteří nedojdou ani k bráně…

A potom ozbrojenci vpadnou do šestašedesátky.

„Kde jsou ti tví Židé?“ řve důstojník na Kalinu. Ten stojí v pozoru, v tváři se mu nepohne jediný sval. „Tady žádní Židé nejsou!“ říká chladnokrevně. „Tady jsou pouze děti. Poláci, Holanďané, Češi, Francouzi.“

Esesák se vztekle ušklíbne. Pak se obrátí k vyděšeným chlapcům. „Všichni Židé předstoupit!“ vyštěkne.

Očima jezdí po jednotlivých tvářích. Čeká. Nikdo z dětí se ani nepohne.

Důstojník jde znovu před Kalinu: „Hergot, tak kde jsou ti tví Židé?“

„To opravdu nevím,“ odpoví Kalina. „Do rána byli v DAWu. Přece jste je tam sami odvedli. Hned v úterý, přímo z apelplacu,“ lže Kalina, jako když tiskne a ani v nejmenším nedává najevo strach.

Pak opět pomůže esesman, který ještě před několika hodinami pomáhal v továrně DAW Kalinovi zachránit šestatřicet chlapců, kteří tam už byli odvedeni:

„Já tedy blokovému věřím. Když říká, že jsou pryč, tak jsou prostě pryč. Tady na bloku je sice všelijaká havěť, ale Židé to nejsou. Odešli v úterý do DAWu a teď už budou bůhvíkde.“

Důstojník se uklidní, ještě jednou se rozhlédne a pak jen řekne: „Schon gut…“

Esesmani odcházejí.

Z vězňů konečně spadnou předchozí minuty napětí a strachu:

„Děti se mlčky objímají, slzy kreslí klikaté cestičky po ušmudlaných tvářích, až pak vyskakují, tančí, padají si kolem krku, smějí se, vzlykají a každé z nich se Toníka chce dotknout alespoň prstem,“ psal ve stati Člověk člověku, uveřejněné v Židovské ročence, Jindřich Flusser.