ROZHOVOR Miroslava Antla s autorem knihy Kam zmizel zlatý poklad republiky Stanislavem Motlem

Pro všechny, kteří v pondělí 23. března 2015 navštívili přednášku Stanislava Motla v rámci Pedagogických dnů Univerzity Hradec Králové, přinášíme slíbený rozhovor z roku 2010...

ROZHOVOR s autorem knihy Kam zmizel zlatý poklad republiky Stanislavem Motlem

Již delší dobu "koluje" na internetu článek pod stejným názvem (převzatý z www.temere.com). I já jsem ho dostal e-mailem několikrát. A protože jsem četl i různé názory a diskuzní komentáře k němu, rozhodl jsem se zeptat se (i za Vás) přímo u zdroje…
Stanislava Motla obdivuji mj. pro jeho doslova encyklopedické znalosti, které uplatňuje v takřka každodenních diskuzích - a projevuje je i jako spisovatel vskutku zajímavých knih. A jednou z nich je právě ta aktuálně diskutovaná: Kam zmizel zlatý poklad republiky, Rybka Publishers, 264 http://www.rybkapub.cz/rybka/eshop/0/3/5/30-Motl-Stanislav-Kam-zmizel-zlaty-poklad-republiky

Na své webové stránky tedy (pro Vás) vkládám nejen inkriminovaný článek, který zřejmě znáte, zejména však připojuji svůj rozhovor se Standou Motlem, když obsah jeho upřímných sdělení mne samotného překvapil. Tohle v knížce (ani jinde) nenajdete…

Pro úplnost dodávám, že žádná z knížek Stanislava Motla nepotřebuje jakoukoliv reklamu…

Váš
M.A.

ROZHOVOR s autorem knihy Kam zmizel zlatý poklad republiky Stanislavem Motlem
DOBRODRUŽSTVÍ V ARCHIVECH

Úvodem malá vzpomínka: Bylo to někdy na samém počátku 90. let. Já v té době působil už deset let jako státní zástupce na Krajském státním zastupitelství v Hradci Králové - a řešil jsem zvlášť závažné zločiny, zejména brutální vraždy. Jednou mi takhle zazvonil na stole telefon - a ozval se mi pan STANISLAV MOTL. Představil se jako reportér - a že prý by se mnou chtěl udělat rozhovor pro svůj časopis. Dohodli jsme se na konkrétní den, vím, že to bylo na desátou dopoledne - a tím to pro mě na nějakou dobu skončilo. V onen určený den se Standa objevil na minutu přesně. Přiznám se, že právě tato skutečnost mě potěšila - a proč to nepřiznat, také mi zaimponovala.
Později, u dobrého vína, to už jsme si  tykali, Standa přiznal, co všechno té naší schůzce předcházelo: "Představ si," povídá "já snad prvně v životě zaspal. No, děs. A když jsem doběhl na Florenc, zjistil jsem, že autobus mi ujel - a další jede až někdy před polednem…"
Musím dodat, že Standa tenkrát nevlastnil řidičák, i když má paradoxně oprávnění na motorové jachty, včetně parníku…Mimochodem řidičák nemá dodnes…
Tenkrát možná stačilo málo = zatelefonovat a omluvit se. On to neudělal. Místo toho sehnal taxíka, zaplatil částku, která tenkrát představoval  téměř jeho měsíční plat - a tak dojel z Prahy do Hradce na minutu přesně. "Prostě jsem to slíbil - a já se snažím své sliby vždycky plnit, tak mě už kdysi vychovali," řekl mi tenkrát.
Tehdy začalo naše přátelství, které trvá bezmála už dvacet let. Standa o mně napsal a natočil několik reportáží. Byl to on, kdo mě někdy polovině devadesátých let prvně nazval - bylo to v Reflexu -  "Východočeským Cattanim". Jako reportér se mnou prožíval i několik závažných kriminálních činů, na kterých jsem tehdy společně policisty pracoval. Natočil se mnou i reportáž o chystané mé popravě, o tom, jak jsem byl "uklizen" a hlídán policisty.

No, a protože rád lidi, a své kamarády zvlášť, překvapuji, rozhodl jsem se dnes překvapit  Standu Motla. A sice tím, že s ním rozhovor udělám tentokrát já. Právě na téma jeho nově vydané knihy, resp. jejího dotisku: "Kam zmizel zlatý poklad republiky aneb O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi…".

Antl (A): Stando, jsi překvapený…?

Motl (M): To jsem. A taky mám trochu obavy?

A.: Ty - a obavy? A, z čeho…?

M.: Z Tvého pověstného černého humoru. Aby ses mě nezeptal třeba na to, jestli nevlastním řidičák proto, že mám něco s hlavou…

A.: Na to bych se Tě nikdy neptal. To přece vím. Ty máš opravdu něco s hlavou…Někdy mám pocit, že ji sám strkáš do oprátky…

M:. Od Tebe to fakt sedí. Vzpomínám si třeba na to, jak Ti před lety dali jistí lidé z podsvětí najevo, že bys mohl, když to řeknu kulantně, dopadnout hodně špatně. Tenkrát, pokud vím, Ti i hrozila i fyzická likvidace. A taky Tě to, jak dobře vím, nezastavilo.

A.: Ale u knihy o pokladu Ti snad něco takového nehrozí… To přece nejsou ty Tvé cesty po Německu a dalších státech, kdy hledáš bývalé nacistické vrahy a kdy jsi byl i několikrát, pokud si dobře vzpomínám, zadržen policií - právě na žádost lidí, které jsi hledal, případně na žádost jejich rodinných příslušníků, policií.. Kromě toho taky dobře vím, že máš za sebou řadu adrenalinových výprav na mořích či ve velehorách…Nebezpečí Tě vzrušuje?

M.: Jo, trochu jo…Ale ještě zdůrazním, co se nacistů týče, že mě nezajímají běžní členové gestapa, NSDAP a podobných složek, mě zajímají jen a jen vrazi, případě ti, kteří dávali k vraždám pokyny…

A.: Hmmm, to je vlastně logické - i z Tvých knížek… Myslím tím např. "Nacisté pod ochranou nebo Kdo vlastně prohrál válku", "Oběti a jejich vrazi". Ale skočme "in media res":  Jak to tedy bylo s tím zlatým pokladem…?!

M.: Všechno začalo tím, že někdy v roce 1999 jsem na toto téma natočil televizní reportáž, kterou jsme dvakrát odvysílali v televizním pořadu Na vlastní oči. Přišlo obrovské množství reakcí.  Někteří diváci byli šokováni, někteří nevěřili.  Ti nejvytrvalejší, co měli určité možnosti, se na dané téma snažili ptát odpovědných bankovních úředníků, případně politiků. Většinou ale dostali odpovědi typu: Přece byste tomu nevěřili! Přece byste nevěřili Nově! Vždyť je to bulvár! Právě tato skutečnost mě inspirovala k tomu, abych začal pátrat ještě více a mohl napsat vzpomínanou knihu. A šlo mi také o to, abych v té knize, kvůli důvěryhodnosti, otiskl  všechny klíčové dokumenty.

A.:  Jak jsem se ale v téhle Tvé knize dočetl, řadu dokumentů na toto téma nesmí veřejnost znát. To je pravda…?

M.: Tehdy to pravda byla. Stále vidím tu vyděšenou paní, která se mi snažila vysvětlit, že lidé v této zemi nejsou prý ještě dostatečně zralí k tomu, aby přijali fakt, že v době druhé světové války mohli naši vojáci bojovat a umírat po boku našich spojenců jen za cenu toho, že za to museli tvrdě zaplatit. Čím? Našim zlatým pokladem.

A. Neměla ta paní potom nějaké problémy?

M.: Ne, nikdo neví, kromě mě, o koho vlastně jde. Problémy neměla ani jistá osoba, které jsem dodnes vděčný za to, že mi umožnila, i když jí za to hrozil vyhazov,  podívat se do zásadních dokumentů z 80 let, kdy se licitovalo právě o tom, kolik musíme například  Velké Británii zaplatit za uniformy našich živých i mrtvých vojáků, kolik stojí jednotlivé páry bot, tkaničky do nich a podobně…Nebylo to zrovna veselé čtení. Dlužno říci, že celá ta záležitost s naším zlatým pokladem trochu zkomplikovala život i mně osobně.

A.: To chápu…

M.: Ale není to tak, jak si asi myslíš. Jde o něco jiného. Většinu dokumentů, které kniha obsahuje, jsem zcela legálně objevil v archivu jistého českého ministerstva. Podotýkám, že nešlo o ministerstvo vnitra….Uplynulo několik let, já připravoval reportáž o jistém chlapci, který se v roce 1946 vydal ilegálně do tehdejší Palestiny, aby mohl v řadách vojenské jednotky Irgun Cvai Leumi bojovat proti Britům, kteří tehdy toto mandátní území spravovali, za samostatný Stát Izrael…Když jsem se na tom  ministerstvu ohlásil a sdělil, po čem zrovna pátrám, dostal jsem k vyplnění jistý dotazník. Ten dotazník je pro mě natolik jedinečný, že ho občas ukazuji i svým studentům. V tom dotazníku bylo mimo jiné, abych souhlasil s tím, že příslušný archivář bude bedlivě sledovat, jaké materiály studuji či natáčím.. A cokoliv prý tu na kameru natočím, cokoliv si překopíruji, musím nejprve odevzdat představitelům tohoto archivu. Dokonce, když to trochu přeženu, třeba i záběry toho, jak jdu po chodbě. Odpovědní úřednici prý mi pak schválí, co mohu či nemohu použít. A pokud bych, nedej bože, chtěl někdy v budoucnu napsat o tom třeba knihu - musím prý předem požádat o souhlas - právě toto ministerstvo…Naštěstí jsem služby tohoto archivu nakonec nepotřeboval, potřebnou dokumentaci mi ochotně vyhledali v Národním archivu Státu Izrael.…Ale jak vidíš, na růžích ustláno zrovna v tomto archivu nyní opravdu nemám. Naštěstí se vždycky najdou nějaké možnosti, jak se k potřebným dokumentům přece jen dostat.

A.: No, nebudu Tě vyslýchat, o jaké ministerstvo šlo. To si mohu domyslet…
Je ale naprosto logické, že Tvá kniha musí mít řadu odpůrců. Co ti nejvíce vytýkají?

M.: Třeba to, že to psal jakýsi zaměstnanec komerční stanice Nova. Kdosi mi také vytknul, co že jsem si to, obrazně řečeno, vlastně dovolil, když jsem takzvaně zpovídal předlistopadového ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka. Já kdysi dělal rozhovor například s někdejší písařkou Adolfa Hitlera, nebo i s jeho osobním komorníkem, a nikdo mi, alespoň v Německu, nic nevytýkal. Jde přece o to, že hovořím se svědky určitě dějinné události…A leckdo také, v souvislosti s touto mou knihou, argumentuje tím, že každá válka, holt, něco stojí a musí se za ni platit. Tohle samozřejmě chápu, vím, že jsme platili i za naše legie, které v době první světové války bojovaly za samostatné Československo. Vím také dobře, jak nám Velká Británie pomohla nejenom v protinacistickém boji, ale i v letech pozdějších, třeba tím, že v době, kdy naši západní letci byli oficiálními místy někdejšího Československa zavíráni do vězení a pomlouváni, Velká Británie za těmito lidmi vždy stála a její představitelé, třeba na pražském velvyslanectví, to těmto statečným lidem dávali vždy veřejně najevo…Ale to je jedna strana věci. A jak známo, každá strana má svůj rub a líc. A co já osobně stále nemohu pochopit, tak ten náš poněkud utajený prodej zbytku našeho zlatého pokladu v roce 1997. Vždyť to byl především symbol naší státnosti. Jako státní vlajka, jako Hradčany. To je, řečeno jistou nadsázkou, asi jako kdyby se manželé rozhodli, že prodají své snubní prstýnky…Je mi dost líto, že právě tato skutečnost nikoho z odpovědných činitelů této země ani trochu nezajímá…Ale takových případů je u nás mnohem více…

A.: Ty jsi známý svou houževnatostí - a tím, že v archivech dokážeš objevit neuvěřitelné informace a souvislosti. Jak to děláš…? Máš na to nějaký manuál?

M.: Nemám. Musíš to mít v sobě. A musíš hodně vědět. Pro práci v archivech, kterou považuji za neméně tak dobrodružnou jako mé výpravy třeba po mořích, je třeba mít, jak já říkám tři hlavní zásady. Moji studenti jim říkají - Motlova písmena. Jde o tři písmena - V E A. Tedy: Vzdělanost, empatie a analýza. Je třeba být hodně vzdělaný, tedy hodně vědět o daném tématu. Pak je zapotřebí empatie, snažit se vcítit do tehdejší doby, do uvažování tehdejších lidí. S tím souvisí i nutnost nebýt ovlivněný jakoukoliv ideologií či osobní záští a nevyužívat archivů třeba k tomu, aby člověk mohl prostřednictvím nějakých dokumentů, leckdy ani neověřených jinými zdroji, vyřizovat si osobní účty třeba s lidmi, kteří mu nějakým způsobem vadí. A pak jde o to poslední písmeno - A…analýza. Je zapotřebí mít analytické myšlení, hledat souvislosti, nevěřit hned všemu, co si v první chvíli přečtu, ověřovat každou informaci z dalších zdrojů.

A.: Moudrá slova… - fakt, Stando = bez ironie… A jak Ti v téhle práci pomáhá internet? Ptám se na to i proto, že studenti ve svých diplomkách stále častěji uvádějí internetové zdroje a literaturu - a na tu "tištěnou" zapomínají.  

M.: Budeš se divit, ale já takřka vůbec. Pracuji s internetem minimálně. Ale lidé, kteří bez něho neudělají, jak se říká, ani ránu, chápu a toleruji. Chápu, když s ním pracují například lidé, kteří třeba nedokáží dost dobře komunikovat, jak se říká, tváří v tvář, s druhými. Případně to chápu také u osamělých lidí bez bohatého vnitřního života a dobrých přátel. Co se historie týče, není internet příliš věrohodný, v textech je hodně zavádějících, často až vysloveně nepravdivých informací. Myslím, že mám jiné účinnější metody, které mi v práci pomáhají. Ale většinu těchto metod na veřejnosti neprozrazuji.

A.: Máš za sebou celou řadu mimořádných historických objevů. Ovšem některá Tvá témata jsou hodně "na hraně"…Nemáš někdy strach?

M.: O sebe…? To ne. Co se mi může stát…?  Mně je úplně jedno, co se o mně kdekoliv říká, naopak vždy tvrdím, že pokud jsem pod palbou kritiky a různých verbálních či neverbálních útoků, je to jen známka toho, že svou práci dělám dobře. Pokud bych nikoho nezajímal, měl bych klid. A to já nechci. Miluji vzrušení, miluji adrenalin…No a ještě k té Tvé otázce = prostě se o sebe umím postarat.

A.: Já o Tobě vím, že jsi kdysi dobře boxoval… V jaké váze?

M.: Lehký welter. (A. - pozn. = tehdy váha do 61,5 kg). Ale zvlášť dobrým boxerem jsem nikdy nebyl. Mně na tom sportu bavilo hlavně to, že je fér, z očí do očí, a že vždy záleží jen a jen na tobě samotném…Jsou však účinnější metody obrany.

A.: Jaké třeba?

M.: Víš co je to Krav Maga ?

A.: To víš, že vím. Viděl jsem to i v jedné z Tvých reportáží. Je to izraelský systém, respektive souhrn bojových technik pro boj zblízka - a já tvrdím, že je hodně nebezpečný. Právě proto, že je bez pravidel.

M.: V dnešním světě mohou nastat situace, kdy jsi nucen jednat - bez pravidel.

A.: Tak to vidíš, měl jsi obavy, že Tě budu popichovat svým, jak říkáš, černým humorem, a já jsem z těch Tvých historických zjištění tak trochu vedle. A vůbec mi není do smíchu…

M.:  Naštěstí člověk našeho typu je skvěle uzpůsobený. Myslím, že v tomhle mohu mluvit i za Tebe…Oba žijeme, myslím, zajímavé a bohaté vnitřní životy. A hlavně máme hodně dobrých a spolehlivých přátel. Pokud vím, za chvíli máš sraz se svými kamarády olympioniky. Můžu se připojit? 

A.  Jasně, Stando = všichni budeme moc rádi…!


V Praze (U Hrocha :-) ) 2.2.2010

Miroslav  A n t l