Registrujme etnický původ zločinců, navrhuje senátor Miroslav Antl

Registrujme etnický původ zločinců,

navrhuje senátor Miroslav Antl 

Předseda Ústavně-právního výboru Senátu Miroslav Antl zvolený za ČSSD si v souvislosti s kriminalitou Romů myslí, že by bylo vhodné, aby policie registrovala ve statistikách etnický a národnostní původ pachatelů trestných činů.

Vy jste uvedl, že by se měl podle vás registrovat etnický původ pachatelů trestných činů. Neobáváte se, že se vás někteří lidskoprávníci označí za rasistu?

Stát se to může, ale já se toho nebojím. Mám bohaté zkušenosti z praxe státního zástupce, kterým jsem byl 22 let. Za rasistu jsem byl označen již v roce 1988 tehdejším ministrem Vladimírem Mlynářem a dalšími v případu utonulé Romky Heleny Biháriové, kdy jsem odmítl převzít „státní zakázku“ na to, abych trestný čin klasifikoval jako rasově motivovanou vraždu tam, kde rasový podtext nebyl – a nakonec to nebyla ani vražda. Tehdy se do mě pustili, ale ustál jsem to. A to i díky médiím z Východočeského kraje, která se skutečně zajímala o to, jak to skutkově a „pohnutkově“ bylo. Případ jsem dobojoval až do konce, i když mi opakovaně hrozilo kárné řízení a nadřízení se snažili mi zasahovat do mé práce. Nakonec i Vrchní a Nejvyšší soudy mi daly za pravdu, že to prostě rasově motivovaná vražda nebyla. Ale označení „rasista“ mi zůstalo. Zdůrazňuji, že jím ale nejsem…!

Než mi to zakázali, vykazoval jsem například u vražd ve „svém“ kraji počet skutků a jejich nárůst, počet pachatelů, ale i jejich národnost. U loupežných vražd jsem na tiskové konferenci mimo jiné „bilančně“ uvedl, že většina jich byla spáchána občany romského etnika, přičemž charakteristické pro ně je, že vždy útočí na bílé, staré, bezbranné, osaměle žijící oběti – a provedení činu bývá zvlášť surové. To všechno byla pravda, statisticky a kriminologicky prokázaná. Pak jsem se zase musel zpovídat svým nadřízeným, že jsem prý rasista. Vzpomínám si, jak jsem v roce 2002 letěl s policejním prezidentem, panem generálem Jiřím Kolářem, jako jeho I. náměstek, do Anglie získávat tamní zkušenosti - a tam nám mj. vysvětlovali, jak řeší kriminalitu národnostních menšin. Ve Spojeném království existuje povinnost policistů registrovat u podezřelých a pachatelů, kdo je jakého původu. Když náš policejní prezident řekl, že u nás je něco takového zakázáno, divili se, jak vůbec můžeme bojovat s kriminalitou různých etnik. U nich mají u každé menšiny „svého“ člověka, který spolupracuje s policií a současně „hlídá“ jejich kriminalitu. Ostatně i na ulici při kontrole angličtí policisté registrují váš původ, buď ho přiznáte – a oni to zapíší do tiskopisu (hlášení), anebo to posoudí subjektivně. Napíší třeba „Gypsy“ nebo „Asiat“, ale vůbec to nepovažují za rasismus. Ostatně, když naši Romové utíkají do Velké Británie, tak tento stát nebude přece rasistický. Nedovedu pochopit, jak lze bez přehledu o podílu menšin na celkové kriminalitě s nimi preventivně pracovat. No, asi mě zase někdo označí za rasistu. Ale jsem už na to zvyklý z minula. A vlastně i z loňského roku, kdy jsem moderoval veřejné slyšení v Senátu Parlamentu ČR, pořádané „mým“ výborem na téma „Chceme stejný metr“, a to za přítomnosti vrcholných orgánů činných v trestním řízení, ale i nestátních romských organizací a uskupení. Ač vše proběhlo naprosto korektně, bez konfliktů, kdy všichni měli rovnou možnost se vyjádřit, na druhý den už na romských webech jsem byl rasistou, který organizoval setkání „ultrapravičáků“. Naprosto nefér přístup, na který jsem na svém webu zareagoval článkem „Romové útočí…“ – a popsal skutečný průběh setkání v Jednacím sálu českého Senátu, doložený doslovným přepisem vystoupení. Jiný způsob obrany před invektivami a vykonstruovaným obviněním asi není.   

Takže je to tak, že se policejní složky při znalosti prostředí mohou lépe specializovat na konkrétní skupiny a jejich typ kriminality?

Určitě ano. U romských pachatelů je typická pouliční kriminalita, majetková trestná činnost, výtržnosti, loupežná přepadení a podobně.

Jsem přesvědčen, že policie takové specialisty se znalostí prostředí má. Alespoň u nás ve Východočeském kraji to tak bylo. V každém okrese byli specialisté právě na romské etnikum – a ti se v tomto prostředí slušně orientovali. I proto jsme v devadesátých letech v tomto kraji měli i největší objasněnost, zejména ve vraždách a další nejzávažnější trestné činnosti. Normálně se vykazuje, že například Vietnamci se podílí 40 procenty na porušování ochranných známek, vykazuje se přesný počet cizinců v našich věznicích, a to i podle příslušnosti. Tak proč by to nešlo u dalších etnik? Ze mne mluví zkušenosti z boje s organizovaným zločinem.  Když například slyším „Kosovský Albánec“, napadne mě pašování heroinu, u Kolumbijce kokain, ale za rasistu se nepovažuji. Mohl bych Vám tu popsat desítky případů… A v podstatě tak asi uvažuje každý zkušený policista. Pokud budeme před těmito závažnými (proti)společenskými problémy zavírat oči, povede to pouze k nárůstu nenávisti ve společnosti z frustrace z toho, že stát se chová vstřícně k jednomu etniku na úkor majority. Takové chování popularizuje i extremisty. Ti mají čím dál větší podporu veřejnosti, protože mj. nezastírají kriminalitu Romů. A jak jsme si všimli, už i média v těch brutálních případech začala národnost, resp. etnickou příslušnost, překvapivě uvádět.

Jak by se podle vás dal řešit problém s romskou minoritou?

Já to mohu komentovat jen z jakéhosi „kriminologického“ pohledu, protože tomu sociálnímu nerozumím vůbec. I když i pro Vaše Listy jsem už psal, že občany z této komunity již dlouho nepovažuji za „sociálně nepřizpůsobivé“, ale naopak za „sociálně obratné“… Myslím si, že je nutné snažit se je od útlého věku začlenit do naší společnosti a vychovávat je. To ostatní platí pro všechny občany, kdy se mnohdy až školy snaží nahrazovat absenci výchovy rodičovské, tedy „nevýchovu“, avšak učitelé k tomu nemají žádné výchovné (popř. „sankční“) prostředky. Některé děti pak vychovává ulice, závadová parta, jejich „krimi-idol“ atd. – a rodiče to zjistí, až při jejich (a příp. i svém) vyšetřování.  

Pokud jde o zločinnost této etnické, resp. národnostní, skupiny, je nutné se zaměřit na jejich specifickou kriminalitu a případně se infiltrovat do organizované skupiny. Romové sami by si měli udělat pořádek mezi sebou. Ti slušní Romové Vám sami řeknou, jak jsou naštvaní, že jsou házeni do jednoho pytle s těmi ostatními, a sami se snaží odlišit. Potkal jsem jich dost takových. Je dobré motivovat vlivné „vůdce“ rodin, aby dělali ve své komunitě pořádek. Úvaha o nabírání romských občanů k české policii vůběc není špatná, všichni adepti však musí být vybíráni podle stejných kriterií, tj. bez zvýhodňování a odpouštění vzdělání či výsledků testů. Ve své praxi jsem potkal několik policistů romského původu, kteří byli výbornými profesionály, elitními vyšetřovateli a měli ve své romské komunitě respekt. Vůbec se mi nelíbí, že na řešení romské otázky jsou doslova vyhazovány peníze, ale nikdo nezkoumá efekt různých projektů – a zejména, kde skutečně peníze končí, tj. kdo konkrétně si je rozdělil a co za ně bylo reálně vykonáno. To totiž nejsou žádné dary, ale účelově přidělené finance, takže každá neoprávněná manipulace s nimi je trestná (zpronevěra, dotační podvod, porušení povinnosti při správě cizího majetku aj.). Ale ve zneužívání svěřených financí jsme si zřejmě všichni rovni... 

V poslední době se objevila řada protikorupčních iniciativ. Mají podle vás význam, nebo to zase může být nástroj nějakého mocenského boje?

Už jsem trochu alergický, když někdo vystupuje se svým programem boje proti korupci. To je politický populismus - a souhlasím s tím, že to mnohdy může být zástěrka pro vlastní korupční jednání. Žádný skutečný boj proti korupci v ČR neexistuje - a už vůbec ne systematický. Je to ostatně vidět i v chaotickém přijímání právních předpisů, příčemž legislativní procesy trvají dlouho. Vždy říkám, že legislativu, pokud jde o trestní zákoník a trestní řád, máme dostatečnou na to, abychom s korupcí účinně bojovali. Jediné, co nám v novém trestním zákoníku chybí, je ustanovení o účinné lítosti, které bylo v původním trestním zákoně, ale do nového se nedostalo. Několikrát jsem to připomínkoval. Ptali jsme se ministra spravedlnosti i jeho náměstků, ale oni reagovali s tím, že v Evropské unii takový trestně právní paragraf nemají. Podle předchozího trestního zákona (§ 163 TZ), pokud pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně (a neprodleně) oznámení policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci, nebyl trestně stíhán pro korupční delikt, ale byl v procesním postavení svědka. Že už takové ustanovení neexistuje, zřejmě nevěděli ani někteří „zákonodárci“, alespoň podle jejich chování a vyjadřování soudě.

Dnes tento prospěšný institut může nahradit institut spolupracujícího obviněného, resp. „korunního svědka“. Ale ten člověk je procesně přesto obviněný. Podle aktuální novely trestního řádu však bude moci soud upustit od jeho potrestání. Tak aspoň něco…

Pokud by v této republice probíhalo vždy důsledné stíhání všech pachatelů trestných činů bez ohledu na jeho společenské či politické a další postavení, bez ohledu na to, že je třeba vlivným sponzorem politické strany či „kmotrem“, hodně by to pomohlo nám všem. Kdyby nám skutečně přibývalo trestních stíhání a zejména pravomocných odsouzení pachatelů korupčních deliktů, byl by to signál, že se boj s korupcí a kriminalitou bere vážně. Nemá totiž žádný význam zpřísňovat účelově a populisticky trestní sazby u korupce, když soudy nevyužívají ani těch stávajících, resp. předchozích… Jsou to jen prázdná slova – a skutky chybí. Úřední osoby, tedy i ústavní činitelé musí být určitě stíháni přísněji. My však asi budeme vděční i za to, pokud vůbec někdo bude pravomocně odsouzen. Neustále se mluví o speciálních soudech, ale dokud nebudou specializovaní státní zástupci, je to zbytečné, protože kde není žalobce, není soudce… Za přípravné řízení má hlavní odpovědnost státní zástupce, který je garantem této části trestního řízení - a nikoli policie, resp. policejní orgán. Státní zástupce musí vykonávat důsledný dozor nad vyšetřováním, může policisty „úkolovat“, dokonce může sám vyšetřovat. A podle zásady legality je povinen stíhat každý trestný čin, o kterém se dozví. A na konci vyšetřování, má-li pochybnosti, musí podat obžalobu, protože o vině či nevině může pouze a jen rozhodnout (nezávislý) soud. V tomto směru orgány přípravného řízení svou funkci příliš neplní. Ono je jednodušší věc odložit než se zatěžovat dozorem nad vyšetřováním a pak se ještě dohadovat u soudu. A pokud je podezřelý vlivnou osobou, pak takové důsledné trestní stíhání přináší problémy s nadřízenými, psychické stresy atd. – a naopak odložení věci či zastavení trestního stíhání může přinést vděk a ocenění, např. ve služebním postupu. Jak jsem zmínil, novela trestního řádu dává možnost u spolupracujícího obviněného upustit od potrestání. Pokud tento pomůže odhalit mnohem závažnější trestné činy, resp. zločiny, než spáchal sám, je to určitě správné - a výrazně to napomáhá k odhalení a usvědčení gaunerů třeba ze sféry organizovaného zločinu, neb obvinění budou k aktivní spolupráci motivováni. I o tom bych Vám mohl povídat hodiny…

V poslední době se hodně rozmáhají úniky odposlechů. Ta věc má několik rozměrů – případné narušení vyšetřování, vpád do soukromí, zavádění velkého bratra a omezení občanských svobod či zneužívání v politickém či ekonomickém boji- kdy to někdo pustí do médií a použije proti soupeřům. Nemůže být i případ Janoušek pouze soubojem různých ekonomických skupin o vliv?

Je to tak. Odposlechy na základě nařízení soudce musí probíhat přísně podle trestního řádu. Trestní řád máme dobrý – i když by si konečně už zasloužil rekodifikaci – a ne desítky novel, které spíše dezorientují. Pokud je trestní řád dodržován, nemělo by být zveřejňováno nic, kromě případů, které tam jsou uvedeny. Zdůrazňuji, že k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je oprávněn pouze soud. Odposlechy pak běží šifrovaně, takže k jejich dešifrování jsou nutné speciální přístroje, které jsou v ČR jen dva - a má ve vybavení pouze policejní prezidium a Bezpečnostní informační služba. Z probíhajícího odposlechu tedy nikdo jiný (ani specialista nadnárodní telekomunikační firmy) nic použitelného nezjistí. Problém tedy může nastat až v okamžiku, kdy je obsah rozhovoru pomocí dešifrovacího zařízení přepsán a je v rukou policistů či pracovníků BIS. Tam pak může být slabina, když s korupcí se setkáváme takřka na každém kroku. Odposlechy jsou samozřejmě zneužitelné mj. v  politickém boji, při prosazování osobních zájmů, zejména ekonomických, vlivových, tj. i nátlakových.

Vždy, když slyším, že někdo zveřejňuje nějaké odposlechy, hned mě napadne, že jejich obsah určitě není úplný, tedy, že „autor“ (popř. manipulátor) z toho vybírá jen to, co se mu hodí - a že ve skutečnosti jde o skryté vydírání, o mstu, vyřizování účtů, boj o moc, či o něco jiného… Pochybuji o tom, že by to bylo z čisté pohnutky ve snaze učinit svět (anebo aspoň ČR) lepším.

Paradoxně než státní orgány mají lepší technické vybavení různé bezpečnostní, sledovací a další agentury, které mohou odposlechnout hovor směrovým mikrofonem z jiného místa či prostorovým odposlechem v kanceláři, doma či v autě, atd. I tady jde o trestný čin, ale ještě jsem ho neviděl stíhat. Jinak odposlechy v rámci trestního řízení jsou vynikajícím důkazním prostředkem, zejména pro vyšetřování zvlášť závažných zločinů vražd a hlavně zločinu organizovaného. Zpravidla ale fungují tehdy, dokud se dotyčný nedozví, že je podezřelým – a tedy, že může být i odposloucháván. Bohužel se to mnohdy dozví z médií, což je samozřejmě špatně. To by měl vědět jenom konkrétní státní zástupce a policejní orgán - a nikdo další.

Souhlasím s tím, že jde o zásadní zásah do ústavou daných práv a svobod, a proto o tomto zásadním narušení rozhoduje soud. Odposlechy by měly být pouze v nezbytných případech a jen, pokud přinášejí důkazy o závažných zločinech. I proto by měl soudce při rozhodování o prodloužení odposlechu pečlivě zkoumat, zda byl dosavadní odposlech úspěšný. Jinak by odposlech prodloužit neměl.

Bavili jsme se o boji proti korupci z hlediska trestního práva. Ale to je spíše až řešení z hlediska následku, nikoli příčin. Není problémem to, že existuje velká byrokratická nepřehlednost v různých dotačních programech, existují spousty formulářů a vyzná se v tom jenom pár lid? Nebo, že dnes, pokud chce obec postavit čističku či něco jiného, nemá prostředky, aby to postavila ze svého rozpočtu a musí zažádat o dotaci a pak to zase může být o známostech, že jim ji přiklepne někdo, kdo je ze stejné politické strany? A jestli to také není o tom, že v obrovském množství zakázek přidělovaných veřejnoprávními korporacemi a v tom obrovském množství přerozdělovaných prostředků se nějaká ta zlodějina lépe neschová?

Opět máte pravdu. Každá osoba, které svěřujete finanční prostředky a další majetek, musí podepsat dohodu o hmotné odpovědnosti, přejímací protokol atd. - a když předává svěřený majetek zpět, musí ho znovu a přesně vyúčtovat. A mezitím se o majetek starat s péčí řádného hospodáře.  Problém dotací u nás je v tom, že tok přidělovaných peněz je nekontrolovaný a probíhá tak, že je i nekontrolovatelný. U veřejných zakázek můžeme mít skoro vždy podezření o tom, že část peněz končí například u toho, kdo o nich rozhodoval. A někdy mohou pokračovat i do ústředních pokladen politických stran. Tam, kde někdo nedokáže peníze vyúčtovat, nebo naprosto evidentně předražuje, je podezření z trestného činu – a mělo by být ihned zahájeno trestní stíhání, a to i tzv. podílníků. Jak jsem uvedl, v trestním zákoníku je trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku –a existuje i v nedbalostní formě zavinění. Pro případy, kdy nelze prokázat úmyslnou zpronevěru či podobné jednání, lze prokázat minimálně tento delikt. V ČR stále modernizujeme trestní kodexy (mj. i přejímáním transpozičních ustanovení), ale prakticky je vůbec nevyužíváme. To platí například i o trestných činech proti životnímu prostředí…

Jste zastáncem principu třikrát a dost? Nepřipadá vám také, že u soudů padají příliš nízké rozsudky? Měly by se pak zvýšit tresty v zákoně, nebo zpřísnit aplikace?

Spíše si myslím, že by se měla zpřísnit aplikace. Vždy jsem říkal, že trestní zákoník by se měl zpřísňovat tehdy, pokud soudům k trestání nestačí horní hranice trestní sazby. Bohužel se ale nevyužívá celého rozpětí trestních sazeb, zejména u trestů odnětí svobody. Ukládané tresty zejména za zvlášť závažné zločiny u nás považuji za mírné. Ale to není jenom problém soudců, ale i státních zástupců. Státní zástupce by měl v nejzávažnějších případech navrhnout přísný trest – a v případě, že ho neprosadí, měl by se jeho uložení důsledně domáhat u soudu odvolacího. Já vím, že je to práce navíc, znám to z vlastní praxe, ale důsledná práce mi i v tomto směru přinášela úspěchy. Přísné a zejména co nejrychleji ukládané tresty působí jako prevence a odstrašuje potenciální pachatele. A samozřejmě i postižení pokud možno všech pachatelů. Ale o tom mluvím stále dokola.

Zásadní problém ale vidím v aktuálním masivním „čištění věznic“, kdy je propuštěn snad skoro každý, kdo absolvuje polovinu svého trestu, u těch nejzávažnějších zločinů pak může být propuštěn po odpykání dvou třetin trestu. Už mnoho let potkávám na ulici odsouzené, kteří v „mých kauzách“ dostali tresty i přes dvacet let. Na plénu Senátu PČR jsem opakovaně říkal, že buď máme v ČR nejlepší resocializační systém na světě, anebo prostě jen cíleně snižujeme počet odsouzených v našich kriminálech. Samozřejmě, že správná je ta druhá varianta. Věznice by se měly „čistit“ tak, že by se měli propustit pachatelé těch nejméně závažných trestných činů, resp. přečinů – a ostatní by se měli ven na svobodu dostat pouze výjimečně, a to pokud si to skutečně zaslouží. Dnes, když někdo dostane 15 let za vraždu, lidé říkají, že dostal málo, ale měli by si uvědomit, že ve skutečnosti dostal jen 10 let, protože po dvou třetinách ho pustí. Opět bych Vám tady mohl uvést desítky rúzných, ale hlavně hrůzných, případů, u kterých bych uvítal i přísnější výjimečné tresty, ale odsouzení už pobíhají po svobodě – a možná páchají další trestnou činnost. 

A pokud jde o princip „třikrát a dost“, tak ta myšlenka se mi rozhodně líbí. Proč bychom měli mít desetkrát, či dokonce dvacetkrát soudně trestaného - a znovu a znovu ho pouštět na svobodu? A u nejzávažnějších zločinců je podle mého názoru nutná jejich skutečná doživotní izolace. I proto jsem zastáncem tzv. absolutního doživotí, kdy soud může navždy vyloučit návrat všem nebezpečného gaunera mezi ostatní. Doufám, že i k tomu legislativně dospějeme.

Jak se díváte na možnou legalizaci marihuany?

Jako právník musím respektovat skutečnost, že marihuana, resp. Cannabis Sativa, je na seznamu omamných látek a její zneužití je trestné. Lze tolerovat určité množství pro osobní potřebu – a samozřejmě i státem regulované léčebné využití. I pokud je někdo závislý pouze na měkké droze, je to rovněž nebezpečné pro něho i jeho okolí. Každopádně jsou ale měkké drogy nebezpečné ve vztahu k dětem. Ostatně i Holanďané přehodnocují svůj liberální přístup k hašiši a marihuaně. Osobně považuji prosazování legalizace marihuany za populismus.

Není tomu, ale tak, že marihuana se dnes už užívá naprosto veřejně a lidé ji kouří na ulicích, před hospodami a v parcích? Nerezignoval stát na to, aby bojoval proti její distribuci?

Mně připadá, že ano. Kouření marihuany začíná být považováno za běžnou věc. Jsem proti arestování toho, kdo tím nikomu neškodí a poškozuje pouze svoje zdraví – i když i na to stát doplácí. Problémem je, pokud s tím začínají už děti, zejména pak malé děti. Připomínám, že krom trestní odpovědnosti za drogové delikty existuje i povinnost občana překazit distribuci drog, tedy oznámit páchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omanými a psychotropními látkami a jedy. Jinak se takový občan dopouští trestného činu nepřekažení trestného činu podle § 367 trestního zákoníku. V každém případě je to ale zásadní povinností policistů, kteří musí zasáhnout vždy a co nejrychleji v případě podezření z drogového deliktu. Vůbec by neměla existovat všem známá místa, kde se distribuují drogy třeba nekolik let - a nikdo tam nezasáhne. A právě proto je nutné, aby občané i takovou trestnou činnost oznamovali a spolupracovali se státními orgány při dokazování této nebezpečné kriminality…

Autor: Lukáš Petřík, Parlamentní listy