Veřejné slyšení v Senátu na téma: Novoroční amnestie 2013 – motivy, okolnosti, důsledky

Zajímává vás, jak probíhalo velmi očekávané Veřejné slyšení Ústavně-právního výboru Senátu na téma Novoroční amnestie 2013 - motivy, okolnosti, důsledky?  

Přinášíme neautorizovaný a nekorigovaný přepis celého jednání a také odkaz na obrazový záznam veřejného slyšení:

http://www.senat.cz/cinnost/webtv/archiv.php?video=true&id_schuze=&zacatek=20130221003655&konec=20130221999999

Veřejnénu slyšení předcházela tisková konference jejich organizátorů - Miroslava Antla a Elišky Wagnerové

http://www.senat.cz/informace/galerie/videogalerie/video.php?id=26

Stenozáznam z veřejného slyšení Ústavně-právního výboru Senátu

konaného dne 21.2. 2013 na téma:

“ Novoroční amnestie 2013 –motivy, okolnosti, důsledky “

(Jednání zahájeno v 10.06 hodin.)

Senátor Miroslav Antl: Dobrý den všem přeji! Vážené dámy, vážení pánové, vítejte na veřejném slyšení pořádaném Ústavně-právním výborem Senátu Parlamentu České republiky a Stálou komisí Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury.

Dovoluji si vás – za organizátory – přivítat v tomto nádherném, a podle mého názoru, i legislativně významném sále Senátu Parlamentu České republiky –

s tím, že jsme se sešli na veřejném slyšení. Zdůrazňuji, že nejde o konferenci, ale o veřejné slyšení. To znamená, že skutečně úvodní referáty v té, nechci říct, oficiální části, ale v té první části budou stručné, budou věcné. A vy se pak, prosím, zapojte do debaty, ve které bychom chtěli zjistit vaše názory. Nepochybuji o tom, že to budou velice kvalifikované názory. Přednášející znám. Vítám je tady. Zdržoval bych pořad jednání, kdybych je vítal každého zvlášť. Ale rozhlédnu-li se, a vy se rozhlédnete kolem sebe, tak je tady skutečně kvalifikovaná veřejnost, erudovaní odborníci. My chceme dospět k závěrům, které vám za chviličku řeknu.

Pokud jde o rozhodnutí prezidenta České republiky Václava Klause o amnestii ze dne 1. ledna letošního roku, které bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů pod číslem 1 z letošního roku dne 2. 1. 2013, čímž se stalo závazné zejména pro orgány činné v trestním řízení, jimž nastala práce, s kterou zřejmě ani nepočítaly. Ale my všichni jsme sledovali reakci české veřejnosti, která skutečně byla, a řekl bych, velkou většinou - většinou pobouřena. Myslel jsem si, že jako obvykle překryjí takovouto událost další události na scéně české politiky. Ale není tomu tak. Můžeme to vidět i z reakcí českých občanů v rámci reakce na vystoupení pana prezidenta i při jinak velice úspěšném mistrovství světa v biatlonu z minulého týdne.

Historicky je toto rozhodnutí spolupodepsáno poprvé v historii i panem předsedou vlády Petrem Nečasem, který se vyjádřil k tomu, že jej považuje za tradiční takřka povinnost, aby on spolupodepisoval. Není tomu tak.

Od 1. 10. loňského roku nabyla účinnosti novela Ústavy ČR, která jasně říká; a my, když jsme tady schvalovali – a jsem rád, že v takové sestavě jsou tady dámy senátorky a páni senátoři – když jsme schvalovali novelu Ústavy ČR, tak jsme jasně řekli, že čl. 62, kde je výhradní právo prezidenta ČR bez kontrasignace, jsme přesunuli do čl. 63. Tím jsme jasně řekli – ano, je potřeba, aby vláda, případně premiér, resp. jím pověřený ministr – podle mého názoru se tím asi vždy myslí ministr spravedlnosti České republiky – dal najevo, že takové rozhodnutí prezidenta je v pořádku a vlastně on takovýmto rozhodnutím, svým spolupodpisem "poslal" toto rozhodnutí do Sbírky zákonů, čímž se stalo závazné zejména pro orgány činné v trestním řízení a potěšující pro tisíce některých odsouzených.

Nechci tady zabíhat do podrobností. Své vyjádření jsem zveřejnil na svých webových stránkách, kde jsem to dokonce nazval, že toto rozhodnutí je plivnutím do očí poškozených. Poškozených, kteří roky čekají na nárok na náhradu škody v rámci adhezního řízení a náhle se dozvídají, že s tím bude velký problém a oni se ocitají na straně, kdy musí dokazovat. Důkazní břemeno je na nich. A toto rozhodnutí vlastně nejenže osvobozuje, řekl bych, no podezřelé, případně obviněné ze skutečně nejzávažnějších majetkových, hospodářských nebo, jak někdo říká, finančních deliktů. V každém případě se to dotýká velkého počtu poškozených.

My jsem reagovali s paní senátorkou a předsedkyní Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury JUDr. Eliškou Wagnerovou tak, že jsme se na dálku dohodli, že uspořádáme toto veřejné slyšení, a to z jednoho prostého důvodu – chceme slyšet vaše názory, jak postupovat dál.

Na rovinu říkám, že ani já, ani paní senátorka jsme nepodepsali ústavní stížnost, s tím, že chceme vyčkat i na vaše názory. Na vaše názory, které by nám měly říct to, jestli je namístě podávat, i když je podaná, a myslím si, že vždycky je třeba oslovit Ústavní soud, nejen přejí-li si to občané, ale i jsme-li rozhodnuti, že by Ústavní soud se měl takovouto věcí zabývat. Já osobně očekávám vaše názory i na to, zda měnit Ústavu České republiky omezením pravomoci prezidenta České republiky, s tím, že jsem hluboce přesvědčen o tom, že i prezident České republiky, činí-li takovéto závažné rozhodnutí, by měl vždycky za konkrétním činem vidět konkrétního, když ne pachatele, tak aspoň podezřelého, s tím, že by nemohl říci, že nevěděl, že to postihne takovou část české veřejnosti. A znovu se vracím k poškozeným.

Na svých přednáškách studentům vždycky říkám, že prevence spočívá v důsledném a rychlém postihu všech pachatelů. Nyní dodávám, ale také i absence takovýchto širokých rozhodnutí prezidenta České republiky, protože to k prevenci v rámci trestního postihu určitě nepřispělo.

Chtěl bych se vás zeptat a prosím pak o vaše vyjádření, zda lze rozhodnutí prezidenta považovat za velezradu, protože v tuto chvíli jediný ústavní delikt, resp. protiústavní delikt je vlastně velezrada, zda skutečně je kontrasignace premiéra pouhou formalitou a tradicí, jak jsem řekl, že tvrdil pan premiér. Dále, pokud bychom coby senátní žalobci kvalifikovali rozhodnutí prezidenta o amnestii a považovali je za velezradu, zda by byla založena i trestní odpovědnost předsedy vlády. Vidím tady spoustu trestně-právních odborníků. Všichni víme, že by šlo o dolózní, resp. úmyslný trestný čin, který by spočíval možná asi ve zneužití pravomoci veřejného činitele, možná v nadržování podle § 366 trestního zákoníku. Tam je jasné to, že bychom museli prokazovat úmysl. Ale jak je to se zaviněním u velezrady, a další otázky, které když tak bych si dovolil vám jako průvodce dnešním veřejným slyšením položit.

V tuto chvíli, kromě všech vás, které jsem přivítal, vítám i pana předsedu Senátu Parlamentu České republiky Milana Štěcha. Poprosil bych ho o jeho vstupní, rovněž zřejmě uvítací řeč, a poté vás seznámím ještě s organizačními záležitostmi.

Vážený pane předsedo Milane Štěchu, máte slovo. Já sám jsem nemusel vstávat, takže jsem si ušetřil cestu. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane předsedo. (Zazněla znělka.) Pan předseda pustil znělku, ale to nebylo potřeba.

Senátor Miroslav Antl: To je oslavná znělka, pane předsedo.

Předseda Senátu Milan Štěch: Děkuji. To se někdy stane, když po delší době se ujme řízení senátor.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení všichni vzácní a jistě fundovaní hosté, dovolte mi několik slov na téma, které je předmětem tohoto slyšení.

Koncem loňského roku i zde v Senátu a v Poslanecké sněmovně se konala konference k 20. výročí Ústavy naší země. Bylo to 11. prosince 2012, někteří jste se těchto akcí, resp. této konference zúčastnili. My jsme tehdy i většina odborníků hodnotila, že přes některé dílčí nedostatky Ústava je stále dobrým zákonem, že se osvědčila. A také jsme děkovali tvůrcům a říkali jsme, že není potřeba v zásadě ji nějak překopávat.

Novoroční amnestie prezidenta republiky, zejména její šíře a výrazně článek 2 – abolice – vyvolaly spontánní negativní odezvu občanů. Já jsem konkrétně v Novém Městě na Moravě byl přítomen a zažil jsem to, ne tedy směrem ke své osobě, taková odezva nebyla, ale u pana prezidenta to jistě bylo nepříjemné. Ale to není rozhodující. Ale amnestie podle mého názoru odhalila také určité další slabé místo v naší Ústavě.

Prezident i včerejším prohlášením, které jste zajisté zaznamenali, zopakoval, že by amnestii i nyní znovu v tomto rozsahu vyhlásil. A z toho usuzuji, že si byl skutečně vědom její šíře, ale zejména dopadů, včetně dopadů článku 2. A myslím si, že on právo na včasné soudní řízení "pachatelů", podezřelých upřednostnil před právem postižených, a domnívám se, že před spravedlnosti jako takovou. Opírá se o své přesvědčení, že amnestie podle článku 63 odst. 1 není ničím omezena, to včera opět zopakoval, nejenom že to říkali jeho poradci, ale nyní to zopakoval i on. Je to prostě jeho názor.

Článek 63 Ústavy také stanoví, že rozhodnutí prezidenta musí být spolupodepsáno předsedou vlády nebo pověřeným členem vlády a že vláda za to odpovídá. Myslím si, že tato odpovědnost je stejná jako v dalších odstavcích článku 63, bodu 1, například vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu, kde to přísluší prezidentovi, ale de facto zodpovídá za to vláda, Ministerstvo vnitra garantuje správnost přípravy a postupu organizace voleb.

Prezident postupoval podle mého hlubokého přesvědčení – a to jsem vyjádřil hned dva dny poté, co se to stalo – špatně a dovolím si tvrdit nemorálně. Odmítám šíři a zejména článek 2, to znamená abolici. Jeho rozhodnutí výrazně snižuje důvěru občanů v právo a právní stát.

Myslím si, že toto není jenom můj názor, ale tento názor sdílí jak mnoho občanů, tak se domnívám, i lidí znalých lépe práva než já.

Zda porušil Ústavu je otázkou. Ale stejné pochybení, ba dokonce v duchu Ústavy článku 63 odst. 3 a 4 si myslím, že ještě větší, vidím v osobě předsedy vlády a ve vládě samé. Ta má odpovědnost, která je tam jasně daná. A myslím si, že podpis předsedy vlády není za účelem zaplnění volného místa na papíře.

Podle předvolebních prohlášení, myslím při prezidentských volbách, místopředsedy vlády Karla Schwarzenberga vláda amnestii vůbec neprojednávala. Myslím, že je správné se zabývat, zda kroky učiněné prezidentem a vládou, předsedou vlády byly v souladu s Ústavou, ale především tím, aby se situace nemohla opakovat, a to s přihlédnutím ke změně Ústavy s účinností od 8. března 2013, protože víme, že tam tento proces je jiný, prostor pro důvody pro podání žaloby co se týká pochybení je širší, procedura je trochu ztížená, protože jsou tam obě komory Parlamentu.

A to si myslím, že bychom se měli zabývat zejména na naší sešlosti, na našem slyšení, jestli v tomto Ústava po 8.3. bude lépe vyhovovat nebo je potřeba změna. Navíc tu je otázka, a tu já si kladu, zda vůbec současný moderní stát má svěřovat jednotlivci v jakékoliv podobě právo plošné amnestie, respektive když ano, tak jak je limitovat, protože dosavadní pojistka – kontrasignace předsedou vlády v praxi selhala. Aspoň drtivá většina, doufám, že jsme o tom přesvědčeni. Věřím, že dnešní slyšení nám v hledání odpovědi a případném řešení do budoucna nastíní nebo ukáže směr.

Já bych chtěl poděkovat ústavně-právnímu výboru a naší komisi, že se tohoto tématu ujaly. To je přesně to, co si Senát dal do vínku, že se společenské široké záležitosti a věci, týkající se zejména souvislosti s Ústavou a navazujícími právními předpisy budou řešit a diskutovat v širokém odborném plénu a myslím si, že dnešní slyšení je toho důkazem. Takže ještě jednou děkuji a přeji nám všem, abychom vedli moudré jednání a také abychom našli směr, kterým se máme ubírat, abychom v budoucnu nezpůsobovali taková nemilá překvapení našim občanům, kteří potom ztrácejí důvěru v právní stát. Děkuji vám, že jste přišli.

Senátor Miroslav Antl: Děkuji, vážený pane předsedo za vaše vystoupení. (Chtěl jsem ještě zahrát, ale netrefil bych asi ten správný knoflík.) Nyní velmi děkuji za to, že za námi přijel pan profesor JUDr. Jan Musil, CSc, který je soudcem Ústavního soudu ČR a kterého prosím o jeho vystoupení na téma Význam amnestie v trestním právu. Vážený pane profesore, máte slovo.

Jan Musil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, moje role je poněkud delikátní na dnešním setkání, na dnešním veřejném slyšení. Jsem zároveň soudcem Ústavního soudu a na mém pracovním stole leží hned několik podaných návrhu, které navrhují, aby Ústavní soud zrušil tuto amnestii. Rozhodnutí meritorní dosud nepadlo na Ústavním soudu a ani já, jako člen tohoto tělesa, které bude rozhodovat, zde vlastně nemohu svůj subjektivní názor prezentovat, jinak bych byl podezírán z předpojatosti a byl bych vyloučen z rozhodování o této věci. Proto já spíše využiji své druhé profese, ke které se hlásím, profesora právnické fakulty a moje vystoupení bude zaměřeno trochu abstraktněji. Nebude se týkat této konkrétní amnestie, ale amnestie jako instituce, amnestie vůbec. Tolik první poznámka.

Druhá poznámka je asi taková – k institutu amnestie samozřejmě může přistupovat řada odborníků z různých pozic. Je to institut, který se týká jednak ústavního práva, trestního práva. Týká se ale také kriminologie, penologie, filozofie, etiky, nepochybně i náboženství. Předpokládám, že některé tyto aspekty zde budou zmiňovat další referenti a já se tedy skutečně omezím především na trestně právní aspekty, a to ani ne tak z hlediska pozitivního práva, znění trestního zákona, nebo trestního řádu, ale spíš z hlediska kriminálně politického, které určuje spíše tendence, trendy tohoto oboru a také vyslovuje různé návrhy do budoucna, de lege ferenda.

A nyní tedy již k věci. Trestní právo a amnestie, resp. milost. Chtěl bych základní stav tohoto oboru, institutu amnestie vyjádřit takovým rčením nebo francouzským termínem, že milost a amnestie je něco jako enfant terrible, zlobivé dítě pro tento obor trestního práva. Myslím si, že trestní právo by se bez těchto institutů jako takové zcela obešlo. Neohrozilo by nikterak funkčnost tohoto oboru, kdyby nebyly vyhlašovány amnestie ani milosti. Milost a amnestie jsou totiž pro trestní právo vlastně instituty redundantní a navíc v sobě obsahují znaky, čemu se říká nesystémové znaky ve vztahu k trestnímu právu. Obsahují v sobě riziko určitého ohrožení celého systému Hlavní smysl těchto institutů milosti a amnestie bývá spatřován v tom, že mají být, jak vyjadřují někteří autoři, pojistným ventilem práva, jiní říkají, že to má být nutný korektiv trestního práva.

Smysl se také spatřuje třeba v tom, že mají odstraňovat možné justiční chyby a omyly a nebo že mají, zejména amnestie, zohledňovat zcela mimořádné okolnosti, které mohou nastat po pravomocném odsouzení. Ať už se týkají mimořádné okolnosti odsouzeného delikventa, třeba jeho náhle propuknuvší těžká nemoc nebo by snad měly také vzít v potaz změnu obecných sociálních poměrů, které nastaly ve společnosti dodatečně poté, co došlo už k odsouzení.

Já se domnívám, že ale tyto argumenty jsou buď nepatřičné anebo ne zcela přesvědčivé. Domnívám se, že všechny tato mimořádné faktory, které jsou zmiňovány jako důvod třeba amnestie, jsou takové, na které lze reagovat zcela standardními postupy, které má k dispozici trestní právo nebo také penitenciární právo. Například k nápravě skutkových a právních vad, které se zjistí dodatečně třeba až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, tak na ně lze aplikovat potom běžné, řádné a mimořádné opravné prostředky – takové, jako je třeba obnova řízení, stížnost pro porušení zákona nebo jiné prostředky, což je standardní instrument trestního práva a trestního řízení. I do třeba výkonu trestu lze zasáhnout prostředky trestního práva, které zná třeba takový institut jako je přerušení výkonu trestu odnětí svobody, pro něž např. lze sáhnout, jak tomu říká trestní řád, pro jiné důležité důvody nebo konkrétně třeba pro nemoc pachatele atd.

A pokud jde potom, že nastanou nějaké mimořádné společenské poměry, které vyvolají ve společnosti pocit, že je zapotřebí např. dekriminalizovat dříve trestné jednání, tak takové faktory by měly být spíše důvodem nikoliv pro amnestii, ale spíše pro novelizaci hmotného trestního práva, eventuálně pro rehabilitační speciální zákonodárství, které se vypořádá s těmi, kteří již byli odsouzeni za minulých poměrů. To by mělo být řešeno standardní legislativní cestou, která je známa ve všech státech a je na to prostě i vhodná procedura, jak potom napravit dodatečně již nastalé právní poměry. Čili opět chci říci – trestní právo by se v podstatě bez těchto institutů – milosti a amnestie – dobře obešlo. Je schopno plnit všechny představy, které jsou uváděny jako argumenty pro ni.

Připouštím, že některé instrumenty je možné zdvojovat, že je možné hledat jednak východisko třeba v trestním právu a dejme tomu ještě v jiných institutech, třeba ústavně-právních a podobně, redundance se dá použít v mnohých oborech, ale ta redundance je jednak neefektivní, zvyšuje tedy náklady, je zbytečně komplikovaná a navíc tyto nadstandardní nástroje by mohly být použity pouze tehdy, jestliže nemají v sobě jisté riziko určitého kukaččího vejce, sneseného do daného prostředí v tom, že by tam vyvolávaly nějakou dezintegrační roli, nahodilost, libovůli anebo dokonce jsou způsobilé vnášet tam úmyslně nějaké defekty. A toto v sobě tyto instituty obsahují, protože nad některými z nich neexistuje dostatečná kontrola, dostatečná možnost je napravit, což jinak je žádoucí cíl, aby takové prostředky byly.

Takže tyto instituty, i kdyby byly použity jako duplicitní k odstranění některých těch, dejme tomu, vad a otazníků, tak zároveň v sobě obsahují riziko zneužití, určité škodlivé účinky, které mohou způsobit.

A teď ještě bych řekl některé obecné teze, o kterých si myslím, že právě zdůrazňují to, že tyto instituty by nemusely být vůbec používány. A budu mluvit především o amnestii jako o plošné hromadné milosti. Domnívám se, že tento institut především odporuje jistému fundamentálnímu principu celého trestního práva a fungování trestní justice a tou je generální všeobecná povinnost státu stíhat veškerou kriminalitu, a to ex officio – z úřední moci. Stát prostě je povinen stíhat a trestat všechny spáchané zločiny. Tato povinnost je odvozena z něčeho, čemu se říká monopol trestání. Je to totiž jediný subjekt, jedině stát tedy tuto povinnost má. Došlo k tomu poté, co byly odstraněny dřívější historické instituty, jako byla třeba možnost soukromého trestního postihu, soukromých trestních žalob apod. Smyslem zavedení tohoto monopolu trestání bylo ovšem především odstranit jisté velmi riskantní pro společnost postupy, jako je třeba používání svépomoci ze strany třeba poškozených osob, protože se ukázalo, že např. ona svépomoc, soukromá spravedlnost vede zpravidla k velikým excesům a k rušivým krizovým situacím, k dezintegraci společnosti, k patologickým sociálním jevům, protože eskalují tyto instrumenty, třeba té svépomoci, eskalují násilí ve společnosti, na zlo se odpovídá opět zlem a má to tendenci zesilovat.

Proto prostě moderní státy, někdy v 18. století víceméně bezpodmínečně prosadily onen monopol státu na stíhání, monopol trestní moci a nepřejí si nadále, aby jinými cestami se spravedlnost prosazovala. Tím, že ovšem k této monopolizaci došlo, tak občané od té doby právem spoléhají na to, že stát tuto funkci bude plnit, že bude delikty stíhat. A že když vyřadil, vyšachoval ze hry jiné subjekty, tak že on to bude, který tuto funkci splní. A ta představa, tak jako u každého institutu takovéhoto zásadního, byla taková, že se bude ta povinnost, monopol uplatňovat jaksi generálně, nikoliv selektivně. Že stát si nadále už nebude vybírat, že některé trestné činy třeba nebude stíhat, že je vyloučí ze svého zájmu, naopak ta představa – ona smlouva mezi státem a občany byla taková, že stát bude trestné činy stíhat. Tato představa legislativního vyjádření, třeba v trestním řádu českém, je zakotvena zásada legality, zásada obžalovací, zásada vyhledávací, která např. stanoví, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví s výjimkou, když by mu to umožnil zákon nebo mezinárodní smlouva – ono nestíhání. Ale to jsou nepatrné výjimky, jinak povinnost státu stíhat je považována jako plošná, generální.

Je samozřejmé, že nikdy nedojde k tomu, aby stát opravdu stíhal všechny trestné činy. To prostě je vyloučeno, protože lidské poznání je omezené, mezerovité. Kapacity lidské jsou omezeny, takže policie, justice samozřejmě je si dobře vědoma, že nikdy všechny trestné činy neodstíhá. S touto realitou se dokáží smířit i občané. I oni jsou realisté a vědí, že stoprocentní odhalení a stoprocentní postih trestných činů není dost dobře možný. S čím se ale veřejnost opravdu těžko smiřuje je to, jestliže to nestíhání se neděje pro objektivní příčiny, protože třeba policie na to nemá prostředky, ale jestliže se to děje proto, že do toho někdo subjektivně zasáhne, že do toho vnese dodatečně nějaký jiný faktor, který provede určitou selekci a výběr. A to je něco, co ten fundament monopolu trestání vážně ohrožuje.

Další taková základní námitka proti institutu plošné amnestie je také v tom, že v právním státě platí taková generální zásada – latiníci tomu říkají nullum crimen nulla poena sine lege – není žádný trestný čin a žádný trest bez zákona. Toto pravidlo je tradičně vykládáno tak, že nejenom v tom obsaženo to, že pozitivní normy, např. skutkové podstaty budou upraveny formou zákona, ale že formu zákona budou mít také veškeré hromadné výjimky z toho, že něco nebude trestáno. Takže například tzv. podmínky vylučující protiprávnost nebo beztrestnost, jako je třeba nutná obrana nebo krajní nouze, nebo důvody vedoucí k zániku trestnosti, jako je promlčení trestního stíhání, nebo účinná lítost, čili všechny negativní podmínky pro trestání, že rovněž jsou pokryty povinností, aby byly upraveny zákonem. Aby to byl jenom zákon, který tyto hromadné dispozice poskytne. Z toho principu nullum crimen sine lege se zdůrazňuje, že ten zákon má být lex scripta, že to má být parlamentní zákon, který stanoví podmínky, že to nemají být například normy, podzákonné, vládní nařízení nebo jiné podobné procedury. Parlamentní zákon se vyžaduje v oblasti trestního práva proto bezpodmínečně, že prostě dohodnout se ve společnosti na podmínkách trestnosti, eventuálně beztrestnosti je mimořádně konfliktní věc, dospívá se v té trestní oblasti k něčemu, čemu se říká konsensus demokratický, aby většina lidí akceptovala podmínky trestnosti nebo naopak beztrestnosti. Prostě moderní demokracie dospěla k závěru, že nejlepší cestou pro hledání onoho demokratického konsensu je Parlament jako zastupitelská demokracie, v němž mají být tyto generální podmínky nalézány a Parlament je formou zákona je má formulovat, nikoliv někdo jiný.

A to je právě ono, co je na institutu amnestie vadné. Tímto aktem dochází vlastně k dekriminalizaci tím, že veliká část deliktů není plošně stíhána, aniž by se na tom dohodl právě Parlament nebo takovýto reprezentativní legitimovaný demokratický orgán.

Tyto námitky vedly k tomu, že v řadě zemí, pokud tam amnestie je zachována, byla přenesena ona působnost vyhlašovat amnestii na Parlament. Tak je tomu např. v Německu nebo ve Švýcarsku, kde skutečně tento institut je svěřen Parlamentu.

Další obecná poznámka, kterou tu dokonce zmínil pan předseda Senátu, je také námitka toho, že amnestie narušují preventivní účel trestání.

O trestání existuje samozřejmě celá řada teorií a konceptů, ale ve většině těchto konceptů je obsažena myšlenka tzv. relativní teorie trestu, myšlenka, že se trestá, aby nebylo pácháno zlo, že trest má plnit určitý společensky prospěšný účel. Má jednak odrazovat potenciální pachatele od záměru páchat trestný čin, má také určitým způsobem vychovávat. Čili je to myšlenka oné generální prevence.

V této souvislosti se často zmiňuje základní idea, kterou vyslovil Cesare Beccaria, veliký filozof a teoretik trestního práva z 18. století, která říká, že jednou z největších překážek zločinů není ukrutnost trestů, nýbrž jejich nevyhnutelnost. Podobnou myšlenku vyslovil třeba Montesquieu. Řekl, že největší trest za špatný čin je ten, že někdo bude z něho usvědčen, že projde určitou procedurou soudní a bude vysloven ten závěr. Čili jinými slovy řečeno – vysoká pravděpodobnost, že spáchaný zločin bude odhalen a pachatel bude dopaden, postaven před soud a potrestán, je představa, že má plnit tuto kriminoinhibitivní neboli brzdící roli, odrazovat od páchání deliktů.

Naopak potom platí, že čím větší je šance, že spáchaný delikt zůstane bez potrestání, tak tím menší jsou zábrany potenciálních pachatelů. Ona obava zmizí a oni se snadněji rozhodují pro páchání trestných činů.

U amnestií je tomu tak, že ony pravděpodobně skutečně snižují onen odstrašující účinek, a to zejména za situace, kdy se stávají amnestie téměř velmi frekventovaným institutem, kdy se například vyhlašují příliš často, zasahují velké skupiny deliktů, jichž se týkají, a pachatelů. Všichni vězeňští pracovníci by vám řekli, že před každým státním jubileem, před různými státními svátky nebo před takovými událostmi, jako je výměna prezidentů, se mezi vězni ve věznicích začne šířit masová psychóza o tom, že rozhodně bude amnestie, všichni s tím počítají jako napevno. A je to něco, co svědčí o tom, že oni to berou jako jakýsi nárok na to, aby došlo k tomuto aktu.

A když někdo zvažuje, mám spáchat nesmírně vážný delikt typu vraždy nebo veliké loupeže a je na jedné straně představa, že neuniknu nikdy uložení třeba doživotního trestu apod., tak úplně jinak působí zábranným způsobem, než představa, že možná za dva, tři roky dojde k nějakému takovému aktu, který mne osvobodí z tohoto trestu.

Kriminologové a právníci v oblasti trestního práva vyčítají tomuto institutu právě odbourávání onoho odstrašujícího efektu. Vadí jim také to, že u amnestie schází určité protiplnění ze strany pachatele. Trestní právo zná různé instituty, např. jak trest již uložený dodatečně zmírnit v podobě typicky podmíněného propuštění z výkonu trestu. Ale tyto instituty jsou vybudovány na představě, že se dostane ze strany pachatele nějakého protiplnění, např. v podobě vzorného chování ve věznici ve výkonu trestu, vzorného chování ještě po nějakou dobu po propuštění atd.U amnestie někdy je takový moment trochu zabudováván, podmíněného budoucího chování. Ale je tam např. vůbec postrádán onen aspekt vzorného chování ve výkonu trestu, ten tam většinou není stanoven jako podmínka pro poskytnutí amnestie. A to jsou věci, které opět systémově narušují snahu o převýchovu pachatelů, o nějaké resocializační úsilí, které chce s tím společnost spojovat.

Mluvím už velmi dlouho, proto docházím k určitému závěru. Závěr je takový, že nazíráno jenom z hlediska onoho trestního práva jsou oba instituty, jak milost, tak i amnestie, kontroverzní a zbytné instituty. Obešla by se jak justice, ale tak i kriminální politika bez toho, že by vůbec neexistovaly.

Přesto, že tomu tak je, najde se část i teoretiků i vědců, kteří nadále plédují za to, aby ony instituty byly zachovány a byly používány. Podle mého názoru argumenty, které jsou pro to vznášeny, se ovšem často pohybují v iracionální těžké uchopitelné rovině, vymykají se nějakým možnostem verifikace, přezkušování, pravdivosti takových argumentů, které jsou vznášeny. Jsou prostě používány k tomu jednak různé třeba morální nebo pseudomorální argumenty a někdy zcela iracionální. Ale používají je i velcí duchové právní vědy. Zmínil bych třeba vynikajícího německého právního teoretika Gustava Radbrucha, který nic proti milosti a proti amnestii nenamítá, ale argumentuje asi doslova těmito slovy. On říká, že milost není toliko vlídnější forma práva, nýbrž zářící paprsek, který proniká do oblasti práva ze světa, jemuž je právo úplně cizí a který teprve ukazuje ponurost právního světa. Vidíme volbu oněch prostředků, zářící paprsek, ponurost práva. Jsou to samozřejmě argumenty neracionální, ale ony nepochybně hrají v určité části populace jistou roli a jsou argumentačně používány.

Nebo německý profesor práva Heribert Prantl, který se zasazoval třeba o amnestování teroristů z německé frakce Rudé armády, píše: Milost pochází z jiného světa. Německý filozof Kodal zase píše: Odpuštění nemá žádná pravidla, je to něco kromobyčejného, je to absolutně svobodný akt, který se nedá ani požadovat, ani očekávat, dá se v něj nanejvýš věřit, doufat.

Těm z nás, kteří spíše dají na racionální argumentaci, které spíše neoslovují ony patetické názory, nezbývá než vzít na vědomí, že u určité části populace jsou tyto instituty pokládány za smysluplné. A nezbývá nám potom než doufat,že ti, kteří o milosti a amnestiích rozhodují, jako je třeba hlava státu, a kteří budou rozhodovat, že se budou skutečně řídit oněmi iracionálními vyššími principy, jakýmisi božskými příkazy a vyššími principy mravními a že se nebudou řídit třeba nízkými pohnutkami, protože jimi už samozřejmě tyto instituty nelze vůbec ospravedlnit. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Senátor Miroslav Antl: Děkuji vám, pane profesore, za vaše úvodní vystoupení. Nyní mi dovolte, abych organizačně ještě uvedl to, co jsem měl říci na začátku, a to, že časově neomezené vystoupení bylo ve vztahu k panu profesoru Musilovi, jinak ostatní řečníci z této části jsou omezeni 10 minutami. Pokud jde o část další, to znamená vystoupení v rámci veřejného slyšení, tak řídím se paragrafem 144 odst. 4 jednacího řádu Senátu, který říká, že řečnickou dobu v rozpravě je možné omezit nejvýše na 5 minut, takže ve prospěch účastníků rozpravy bude platit 5 minutové omezení.

Jinak pokud jde o rozpravu v další části, jsou k dispozici písemné přihlášky. Budu se řídit toliko písemnými přihláškami, aspoň do vyčerpání přihlášených účastníků. S tím, že další přihlášky jsou k dispozici u paní Bc. Anety Fukalové alias Komárkové, která vám je může dát, pokud byste chtěli.

Takže další program je Novoroční amnestie 2013 z pohledu prezidenta republiky a vlády. Tady bych chtěl říci, že jsme zvali pana prezidenta, poté i pana kancléře, resp. pana vedoucího kanceláře prezidenta republiky, nikdo z nich se nedostavil, resp. všichni postupně se omluvili. A kdo jste slyšeli vystoupení pana prezidenta republiky, tak ten nám vzkázal, že to snad nemyslíme vážně, že nepředpokládá, že by se někdo vážně zabýval v Senátu tímto tématem. Takže to je reakce, kterou vyřizuji. Přesné znění najdete v archívech médií. Takže tímto prosím – za vládu ČR a za pana premiéra je tady vážený pan ministr spravedlnosti ČR Dr. Pavel Blažek, Ph.D., a já ho prosím o jeho stanovisko, či vystoupení, nevím, jak to nazvat. Pane ministře, máte slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, na úvod bych chtěl poděkovat za pozvání, byť přiznávám, že takové veřejné slyšení v Senátu třeba o rybaření by mně bylo asi příjemnější a jednodušší. Ale je o amnestii. Rád bych na úvod řekl, že to fórum je trošku, řekl bych, smíšené. To znamená, když vidím vystupující, je zde spousta odborníků z oblasti ústavního, trestního, případně jiných práv. Na straně druhé jsme na půdě Senátu, což je ve své povaze a podstatě orgán politický. To znamená, že je velmi těžké pohybovat se v té diskusi tak, aby to nebylo ani moc politické a zase ani moc právnické, na to jsou tady jiní. To znamená, že nebudu mít projev jako ve sněmovně, který trvá přes hodinu, a byl pravděpodobně asi ryze právnický, a pokusím se nějakým způsobem být někde mezi tím.

Téma je amnestie z pohledu vlády. Chtěl bych říci, že po vyhlášení amnestie se objevilo několik problémů teoretických a vlastně i praktických, na které se nějak reagovalo. První věc, která se velmi diskutovala, byla otázka na roli vlády a premiéra při amnestii zejména v důsledku povinné kontrasignace rozhodnutí prezidenta republiky. Tady bych řekl, že spíš očekávám debatu odborníků na toto téma. Každopádně co mohu prohlásit, je to, že v našich ústavních podmínkách na základě ústavních zvyklostí se kontrasignace dlouhodobě uplatňovala tak, že předseda vlády formálně ověřoval právní správnost, neboli mohl odmítnout kontrasignaci, a stalo se to v podstatě jednou za fungování této ústavy, pokud ten akt prezidenta považoval v rozporu s ústavou či zákony, nebo považoval takový akt za fakticky nemožný.

Tím pádem může docházet k situacím, kdy ten, kdo kontrasignuje, politicky nesouhlasí s tím, co kontrasignuje, nicméně kontrasignuje, pokud dospěje k tomu, že to rozhodnutí je ústavní a zákonné. Tady bych rád prohlásil jako součást výkonné moci, že rozhodnutí prezidenta republiky považuji za ústavní a zákonné, a považuji za naprosto legitimní diskusi o tom, jestli je rozumné, správné, vhodné, a můžeme používat další adjektiva, nicméně o ústavnosti tohoto kroku nepochybuji.

Vždy je otázka, jestli, kdy se stane určitá věc v reálném životě, která je diskutabilní, zejména pokud jde o praxi v činnosti orgánech státu, jestli je potřeba okamžitě měnit nějaký zákon, ústavu apod. Napadlo mě to teď, když jsem poslouchal předřečníka i pana Štěcha, napadl mě takový příklad, který jsem zažil včera. Víte, ona ta státní moc má také jiné možnosti, jiné důsledky a musíme také občas srovnávat. Včera byl u mě na ministerstvu pan Šafránek, což je ten pán, který byl kdysi odsouzen za znásilnění, vykonal nezákonnou vazbu, byl dokonce z dnešního pohledu odsouzen za něco, co nespáchal. Orgány státu, a teď bych řekl hobbeský Leviathan, mu svým způsobem zničily celý život. Rozpadla se mu rodina, dodneška chodí a vysvětluje, že opravdu není žádný násilník apod.

A teď to srovnejme s tou amnestií. Amnestie, ať ji vnímáme jakkoli, tak nikomu život nezničila. Opakuji – nikomu život nezničila. Přesto já, ať si to tom případu pana Šafránka myslím teď cokoli pokud jde o postup justice, nepřijdu s žádnou novelou zákona, ať už trestního nebo jakéhokoli jiného. Protože přece jednu věc vím, jsou případy, které se stávají a žádný zákon to prostě nemůže změnit, ani novela. Ano, existují justiční omyly, stejně jako budou existovat vždy diskutabilní rozhodnutí toho či onoho orgánu státu, ale nemyslím si, že je vždy potřeba okamžitě měnit nějaký, a v tomto případě dokonce ústavní zákon. Když se podíváme dnes na realitu, tak je zvolen nový prezident, který se zanedlouho ujme funkce, a přece ten nový prezident, ať je to kdokoli, bude-li chtít zvolen znovu, tak je naprosto poučen z toho, jakým způsobem je vnímána tato amnestie. A já si myslím, jestli ty debaty měly nějaký smysl, měly být někdy vedeny, tak dřív. Ale předpokládám, že každý prezident si samozřejmě amnestii rozmyslí. Rozmyslí si její rozsah, a to z ryze prakticko-politických důvodů. Osobně si myslím, že ani Václav Klaus, a to já nevím, já jsem s ním o tom nemluvil po vyhlášení amnestie, ale také asi nepředpokládal tu negativní vlnu, která se v tom hodnocení zvedla. Nepochybně si jí všimli všichni kandidáti na prezidenta a všimněte si, jak všichni bojovali proti amnestii, ačkoli by to za jiných okolností vlastně možná ani nebylo téma nějaké prezidentské kampaně. Čili za sebe, a to zdůrazňuji, opakuji za sebe, a opakuji ještě jednou, za sebe říkám, že si nemyslím, že je třeba nějakým způsobem měnit ústavu v této otázce. Dokonce ani v otázce tzv. abolicí, neboli zastavování řízení. Protože těžko vymýšlet nějaký příklad, ale může se nám stát, a teď myslím třeba s mezinárodními dopady na situace, kdy nějaký policista obviní, on je o tom možná přesvědčen, ale někoho, kdo k nám přijede ze zahraničí, a může to vyvolat určitý složitý mezinárodní konflikt. Vždy by tu měla být kromě soudní – a řekněme státních zástupců – nějaká možnost, kdo řízení zastaví, a dokonce bych řekl i bez nějakých právních odůvodnění. Typicky to může být – dnes jsem třeba četl, že Miloš Zeman přijímá někoho z Izraele, to je přesně ten příklad. Protože vždycky se může stát, že přijede někdo z Izraele a na základě různých výkladů toho, co se tam v té oblasti děje, může nějaký náš policista obvinit někoho, kdo z té Izraele přijede, a musí tady být nějaká možnost, jak to rozhodnutí napravit. Protože ty důsledky toho mohou být větší.

Upozorňuji, že mě nebaví diskuse, které nevyvolávají – jak bych to teď řekl – konfliktní situace, protože jiné diskuse nemají smysl. Já vám tady úmyslně říkám věci, kdy očekávám na ně reakce. Je-li to veřejné slyšení, tak je potřeba dávat takové možnosti diskuse, aby debata byla zajímavější.

Z tohoto pohledu já nejsem zastáncem změny ústavy, ale já jsem pouhý ministr, rozhoduje sněmovna a Senát. Zase, když ke změně ústavy dojde, tak žádná světová, česká, moravská tragedie se nestane. Ale myslím si, že důvod k tomu teď není, protože reálně nehrozí to, že by se něco takového mohlo stát. Ale je to na debatu.

Pokud jde čistě o provádění amnestie, tady bych rád řekl, že vyjma článku 2, který je samozřejmě složitý, a tady spíš očekávám vystoupení pana Dr. Zemana, který bude mít konkrétní fakta a konkrétní údaje k tomuto, bych rád řekl, že se v těch ostatních věcech, resp. článcích amnestie neobjevily nějaké zásadní výkladové problémy. To znamená, stejně jako ve sněmovně, tak i teď bych rád poděkoval jak představitelům justice, státního zastupitelství, ale i vězeňské služby, že pokud jde o faktické provádění amnestie, provedli naprosto neuvěřitelný výkon, a to bych řekl, že v několika dnech. Vzhledem k tomu, že o té amnestii ani nevěděli, tak je úžasné, jak od 1. ledna dokázali fungovat.

Pokud jde o ta některá výkladová nedorozumění, která v těch ostatních článcích výkladů existovala, tak ministerstvo po pár dnech vydalo určité výkladové stanovisko k některým základním věcem. Ale ono je to samozřejmě nezávazné pro soudy. To znamená, bylo to jakési vodítko, názor ministerstva.

V podstatě bych to zúžil asi na tři základní problémy. To byl výklad pojmu trestní zákoník, který je použitý v textu amnestie. Protože nějak jinak může být vnímán trestní zákon, ale až teprve ten nový zákon účinný od 1. ledna minulého roku se jmenuje zákoník. To byla první věc, o které se debatovalo. Samozřejmě jde i o pojem trestný čin v článku 2 amnestie. Pak tam byly ještě problémy s trestním stíháním proti uprchlému. Ale znovu říkám, soudy tuhle otázku zvládaly velmi dobře.

Víte, amnestie, co má dělat chudák ministr, když jeden redaktor regionálního tisku ze severních Čech si vymyslí, doslova vymyslí výrok nějakého soudce. To znamená, že celý den běhají po tom všechna média, že málem desítky, stovky případu existují, kdy jsou propouštěni ti, kteří propouštěni být neměli. A pak vám ten soudce řekne, že ten výrok nikdy neřekl. To znamená, že ještě u té amnestie, tak jak byla vnímána ta amnestie poslední, docházelo k tomu, že ještě média začala strašit něčím, čím strašit vůbec neměla. Musím říci, že v některé oblasti, řeknu až hysterie, která se kolem té amnestie odehrávala, byla vyvolávána uměle. Já neříkám záměrně, ale současná média tím, že nestíhají spoustu věcí, ani možná nechtějí ověřovat si některá fakta, tak s tím rychle vyjedou, jen aby byla první. A pak ten, kdo je první – tak to chytá druhý, třetí, čtvrtý, a nestihnou si ověřovat vůbec nic.

Já jsem měl od 1. ledna několik setkání jak s představiteli krajských soudů, tak s představiteli státních zastupitelství, s představiteli vyšších soudů. Rád bych chtěl veřejně poděkovat Pavlu Zemanovi, se kterým jsem se spojil hned první den, on okamžitě zabezpečil součinnost státního zastupitelství, přestože státní zástupce radost z amnestie mít nemůže, protože jeho základní činností je to, že se snaží stíhat trestnou činnost, a náhle má spolupracovat na něčem, kdy vlastně ti, o kterých si často myslí, že se opravdu něčeho dopustili, tak musí spolupracovat na tom, že postiženi nebudou. Právě proto děkuji speciálně ještě této soustavě.

Já nevím, jestli vás mám otravovat nebo obtěžovat s nějakými konkrétními fakty, kolik je dnes propuštěných, ale snad řeknu tolik, že ke 4. 2. 2013 bylo propuštěno 6414 odsouzených, ke dni 4. 2. 2013 bylo amnestováno celkově 17 947 osob, z toho 8603 trestů nepodmíněných a 6483 podmíněných odsouzených.

Stav populace vězeňské k 4. 2. 2013 je celkem 16 158 vězněných osob, z toho je 14 014 odsouzených, 2110 obviněných a 34 chovanců detenčních ústavů. Samozřejmě amnestie měla vliv i na to, že vězeňská služba, a teď zase prosím, abychom to vnímali objektivně, některé objekty tzv. konzervuje, to znamená, že je nevyužívá, aby tam měli 3 – 4 osoby, když to trošku přeženu, tak se samozřejmě koncentrují do jednoho místa. Ale teď bych to řekl v souladu s tvůrci americké ústavy, kteří říkali, že při všem je třeba počítat s hříšností lidí, nikoli s anděly, tak bohužel mám obavy, že dlouho prázdná tato zařízení nebudou. To znamená, že to není o tom, že by byly nějaké zbytečně nevyužité prostory státu, které spravuje vězeňská služba. Ale mám reálnou obavu, že budou zase zaplněna nějakým způsobem.

Totéž se týká, nevím, jestli vás to bude zajímat, nějaké finanční stránky amnestie. Propouštění ve vězeňské službě považuji za vyloučené i z těch důvodů, které jsem řekl. Samozřejmě nějaké prostředky se ušetří, ale naprosto odmítám variantu, o které jsem občas čítával, že by amnestie byla pro to, aby se ušetřily nějaké finanční prostředky. To by byly příliš nízké důvody pro amnestii.

Ještě mi dovolte snad na závěr, já mám opravdu rád ty "diskusní granáty". Víte, prohlášení, že amnestie je nemorální – to zní krásně. Ale je tady v tomto sále dost lidí, kteří se zabývají celý život tím, do jaké míry lze spojovat právo, morálku, politiku a některé další normativní systémy, které jsou ve společnosti. Vzpomněl jsem si při tom dle výroku na citát z Friedricha Hayeka, který naprosto správně řekl, že nejmorálnější právní řád byl řád nacistického Německa. Když budete volat po morálce vždycky v souvislosti s právem, a já to volání chápu, ale není to tak jednoduché, proto to říkám, tak si někdy přečtěte nějaká vnitřní pravidla třeba SS. Tolik morálky, co je tam, už nikdy jinde neuvidíte.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Senátor Miroslav Antl: Také děkuji. Vážený pane ministře, aby vaše výzva k reakcím nezůstala bez odezvy, tak si dovolím přičinit poznámku k vašemu výroku – amnestie nikomu život nezničila. Já jsem v úvodu říkal, že je třeba se ptát poškozených. Takže bych se zeptal poškozených, zdali jim život nezničila. Zeptal bych se jich, zda jim navrátilci z výkonu trestu odnětí svobody nenarušili život a nenechám bez povšimnutí orgány činn&eacu

Fotografie ke článku