Výstava obrazů Václav Mácháně

V měsíci září proběhla v Senátu pod mojí záštitou výstava obrazů akademického malíře Václava Macháně. Nádherné prostory předsálí Jednacího sálu Senátu PČR tak na malou chvíli obohatily obrazy malíře, který svoji tvorbu spojil zejména s krajinou Východních Čech…

Fotografie z výstavy: 

http://www.miroslavantl.cz/fotogalerie/641-vystava-obrazu-vaclav-machane

Václav Macháň

Narodil se 6. prosince 1921 v Čermné nad Orlicí. Tam také chodil do obecné školy. Gymnázium vystudoval v Kostelci nad Orlicí. Po maturitě byl totálně nasazen. 1. října 1945 nastoupil vojenskou službu v důstojnické škole v Těchoníně. Po návratu z vojny si doplnil pedagogické vzdělání na Učitelském ústavu v Hradci králové, později pedagogické fakultě. Jako učitel výtvarné výchovy a matematiky na druhém stupni základní školy působil na několika školách ve Východočeském kraji. Roku 1948 došlo k jeho osudovému setkání s malířem Aloisem Fišárkem, profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, u něhož se později umělecky vzdělával.

V roce 1952 se stal kandidátem Svazu československých umělců a poté členem. Roku 1969 ukončil pedagogickou činnost a začal se profesionálně věnovat malířskému umění. Je členem Unie výtvarných umělců ČR v Praze a Oblastního sdružení UVU v Hradci Králové. Uspořádal doposud více než osmdesát samostatných výstav a zúčastnil se mnoha kolektivních. Jeho díla jsou zastoupena v Galerii moderního umění v Hradci Králové, ve Východočeské galerii Pardubice, v Galerii výtvarného umění v Náchodě, Městské galerii Vysoké Mýto a dalších. V soukromých sbírkách je zastoupen v různých místech České republiky a v zahraničí v Německu, Francii, Belgii, Švýcarsku, Rakousku, Kanadě a USA. Věnuje se především krajinomalbě. V obrazech komponuje osobitě stylizované krajinné, rostlinné a architektonické prvky. Akcentovanou oblastí malířovy tvorby je inspirativní vztah k ženě. Dalším námětem jeho obrazů jsou zátiší, zabývá se také grafikou. Žije a pracuje v Chocni.

Malý úryvek o Václavu Macháňovi a jeho tvorbě…

Setkávání v úžasu

Jsou lidé, k nimž svět promlouvá, a oni mu naslouchají. Snaží se v sobě najít jazyk, jenž jim byl dán k odpovědi, jazyk, jenž je vlastní jen jim. Není však mnoho těch, kdo jej opravdu naleznou. Takto se rodí hudba, obraz, báseň …

Václav Macháň je jedním z těch, kdo svůj jazyk nalezli. Podařilo se mu to záhy. Probudila jej v něm krajina na březích řeky Orlice. Stal se účastníkem koloběhu ročních dob, střídání dnů a nocí, nahlížel do života stromů i tvorů zabydlujících tu zemi, vodu a nebe. Viděl rození, trvání, růst i umírání. Jeho jazyk se zrodil v úžasu. Vytušil řád kdesi v pozadí všeho. A právě tento řád se stal základem jeho malování. Pozoroval, jak se potkává horizontála vodních hladin a luk s vertikálami stromů. Pozoroval a stále znova žasl.

Prací a zkušenostmi postupem času svůj jazyk mistrovsky ovládl. Ve svých obrazech trvá na promyšlené pevné kompozici, teprve na pozadí jasně daného plánu se barevné tóny spojují v souzvuk či disonanci, vytvářejí vzájemné vztahy bezprostředně mezi sebou, ale i v rámci celého díla. Vyloučil ze svých obrazů perspektivu. Nezrušil tím tak třetí rozměr – ten je tu neustále přítomen postupným řazením průsvitných plánů, nýbrž zastavil čas. Krajina tak ustrnula před očima pozorovatele. Dosáhl toho, že okamžik úžasu trvá. Krajina se otevřela vidění. Náš pohled provívá kamsi za skutečnost, prostupuje za to, co se nám jeví prostřednictvím všedních jednotlivostí. Okamžik, kdy se vyjevuje strašlivá krása a nesmírná hloubka světa…

Korespondence s přítelem

Drahý příteli,

ptáš se, kdy jsem začal malovat? To bylo asi už tehdy, kdy jsem ještě kreslit a malovat neuměl, kdy ve škole nejhorší známka byla z kreslení, kdy jsem zlézal triangulační věže a divadelním kukátkem prozkoumával krajinu, kdy jsem si zamiloval řeku a rybníky, snažil se zabloudit v lesích.

Až jednou jsem na velkou čtvrtku vodovkami namaloval rybník Karlov. Vodní hladina nebyla hladinou, ale prohýbala se dmula – to byl první pokus o malbu v přírodě. Pak to šlo ráz na ráz. Ve škole z trojky z kreslení byla jednička, z jiných předmětů zas naopak trojky. Pan učitel se chlubil mými výkresy, a jako můj třídní, zavřel často obě oči a netrestal mě, když jsem místo vyučování neomluven maloval. To bylo ve třetím ročníku měšťanské školy v Chocni v roce 1935.

Jsem majitelem tůně u Borohrádku a kusu louky zvané Pernikářka. Všechno kolem, co už není moje, si bez rozpaků přivlastňuji také.

Mou krajinu dětství ohraničují katastry obcí Čermná, Jelení, Borohrádek, Šachov, Zdelov, Čičová, Korůnka, podél tratě a hřbitovní zdi k domovu. Středem této malé zaslíbené země protéká Tichá Orlice, a pak jsou zde dva rybníky, ten třetí, nezapomenutelný, existuje už jen v mé mysli. Všechno je obklopeno lesy a lesy. (Ten můj malý rybník! Toho rybaření, toho pytlačení, válčení s praky a olůvky v rákosí, těch výprasků doma.)

Teď, po tolika letech jsem poznal, že tento kousek světa je pro mě malíře důležitější než daleké kraje, které jsem procestoval. Řeka, bílé cesty, písečné a žíznivé louky plné cvrčků, voňavé rozkvetlé meze, borové lesy – zanechaly v mé paměti okouzlení mocnější než mořský příboj, lávové útesy, města, přístavy. Pouhé dva obrázky jsem si z ciziny přivezl. Antverpský přístav z léta 1969 a kousek krajiny z Finska z roku 1979. Nikde v zahraničí jsem nepocítil potřebu malovat.

O těch všech prožitcích nejen v rákosinách a hnízdištích racků, ale později i v druhé krajině domova Českém Středohoří, by bylo dlouhé vyprávění.

Jak střípky v kukátku se poskládaly zkušenosti, bolesti i radosti v průhledné obrazy krajin, ve kterých je možno procházet z jedné do dalších, z času do času.

Krajina, kterou teď kreslím a chystám se malovat? Je jako má stará láska, se kterou si tak rád porozprávím a posvěřuji se. Pro moji práci jsou totiž asi nejdůležitější rozhovory s krajinou, i ona se mi svěřuje s až neuvěřitelnými tajemstvími. A to naše povídání pomalu kreslím a maluji, i když bohužel s tak malým úspěchem …