24.02. Dotaz na téma podaná ústavní žaloba

Dotaz:

Ústavní stížnost.

Pane senátore, považuji vás za velmi inteligentního člověka, co ale nechápu, je stížnost, kterou iniciujete (nebo se na ni přinejmenším podílíte) ohledně ústavní stížnosti na prezidenta pro velezradu. Ne že bych s amnestií souhlasila, ale jakou šanci dáváte tomu, že uspějete? Vždyť Klaus už v době rozsudku prezidentem nebude. Kdo žádost ji již podepsal? A pokud se vám podaří podat žalobu, které obsahuje různé body (amnestie, Lisabonská smlouva...), musí o ni ÚS rozhodnout jako o celku, nebo může rozhodnout o velezradě jen v případě nějakých bodů? Moc nechápu totiž smysl toho, že žaloba obsahuje tolik rozdílných bodů. Nevím, jestli to žalujícím pomůže nebo jim to naopak může uškodit. A ještě jedna věc, nemyslíte si, že se s ustavními stížnostmi roztrhl pytel? Podle mě současná politická kultura směřuje někam slušně řečeno do ztracena. Politika by totiž měla být podle mě uměním kompromisu ne prostor pro vlastní realizaci – to samozřejmě nemyslím na vás, ale celkově…

Odpověď:

Za názor na mou inteligenci Vám moc děkuji – a pokusím se stručně reagovat, aniž bych Vás tím přiměl tento svůj názor radikálně změnit… :-)

Jednak chci uvést, že nejde o ústavní stížnost (proti prezidentem Václavem Klausem vyhlášené amnestii), ale o tzv. ústavní žalobu, kterou může k našemu návrhu podat Senát PČR k Ústavnímu soudu ČR na prezidenta republiky pro velezradu, spočívající v souhrnu „protiústavních jednání“.

Já osobně jsem odmítl (předtím) podepsat předchozí ústavní stížnost, ale po konzultacích s ústavními experty a k přání drtivé většiny občanů svého senátního obvodu jsem se (stejně jako při schvalování přímé volby prezidenta) nakonec rozhodl podpořit svým podpisem ústavní žalobu…

Mně jako právníka především zajímá názor nejvyšší soudní autority na opakovaná, popř. pokračující, jednání prezidenta Václava Klause, přičemž nejde „o hon na Václava Klause“, ale o snahu o dosažení výkladu práv a povinností prezidenta republiky a podrobnější, resp. konkrétnější, vymezení odpovědnosti prezidenta republiky a velezrady jako (proti)ústavního deliktu. Takový výklad Ústavy ČR chybí – a bude (v případě schválení v plénu Senátu PČR) nepochybně přínosné jej mít i do budoucna k dispozici, když se o tomto vedou pouze akademické debaty, v nichž se názory expertů liší…

Nevím, zda vůbec Senát PČR podání této žaloby schválí, popř. zda mu vůbec bude doručena, když aktuálně obsahuje toliko 20 podpisů senátorů (namísto nutných 27 podpisů), ale mně skutečně jde o právní výklad toho, co výše zmiňuji. Jejich jména bez jejich výslovného souhlasu nelze zveřejnit, neboť i hlasování na plénu Senátu PČR v této věci musí být neveřejné (viz § 139 Jednacího řádu Senátu).

Pro úplnost ještě dodávám, že rovněž nevím, „jestli to žalujícím pomůže nebo jim to naopak může uškodit…“, když osobně doufám, že to pomůže věci, tj. jasnému výkladu Ústavy ČR v „inkriminovaných“ částech – a podle reakcí kolem sebe spíše kalkuluji s tím, že to „žalobcům“, resp. konkrétně mně, spíše uškodí. Pokud jde o narůstající počet ústavních stížností, těch skutečně přibývá, Počet ústavních stížností závisí i na počtu nesprávných zákonů, které jsou nám do Senátu Parlamentu ČR předkládány – a my je buď upravujeme/opravujeme či zamítáme – a v dolní komoře českého Parlamentu jsou pracně schvalovány ústavní „101“. Jiná možnost nápravy pak není. A kdybych sám měl reagovat na doslova „legislativní zmetky“, které nakonec prošly, bylo by ústavních stížností ještě více.

Politickou kulturu utvářejí politici (zejména ti „ústavní“) svým chováním, přístupem a vystupováním, takže skutečně o „kultuře“ mnohdy ani nemůže být řeč. Jsem přesvědčen, že Senát PČR i přes některá hlasování je na tom ještě nejlépe…

Mohu s Vámi souhlasit i v tom, že „… Politika by totiž měla být uměním kompromisu ne prostor pro vlastní realizaci…“, obávám se však, že v české politice je to zcela jinak. Zcela závěrem si dovolím ještě poznámku, že já osobně nejsem „Mistrem kompromisů“, když se snažím prosazovat zákony, vstřícné k občanům než k elitářským skupinám „vyvolených“, což je stále obtížnější…

Zdravím

Miroslav Antl

(senátor)